Co je vnitřní dítě
Linda MalenovskáKdo jsou vnitřní děti? Jsou to vaše vnitřní hlasy, jež nesou pocity, které jste nemohli jako děti vyjádřit. Nesou váš strach, hněv, stud a zoufalství. Nesou také vaše nadšení, radost, štěstí a lásku. Cathryn L. Taylor
Zde s vámi sdílím část z mé absolventské práce v rámci kurzu Psychologie v praktických aplikacích FFUK v Praze…
Vnitřní dítě je koncept vycházející z psychoterapie, též nazývaný jako „archetyp dítěte“, „dítě v nás“, „zraněné dítě“, „zázračné dítě“, „přirozené dítě“. Vnitřní dítě reprezentuje dětskou část naší osobnosti. Psycholog a psychoterapeut Aleš Borecký popisuje vnitřní dítě jako naší pocitovou, tělesnou, nevědomou část obsahující všechny naše emoční prožitky a představující naši nejvyšší zranitelnost a nevinnost.
Každý z nás se rodíme s jedinečnou směsí charakterových rysů, vlastností a schopností, s jakousi vlastní esencí, ryzí identitou, která je postupně během dětství ovlivňována a formována vnějším prostředím, zejména výchovou a interakcemi s širším okolím. Jako děti se učíme, co je a není v daném rodinném a společenském prostředí přijatelné, přejímáme od svého nejbližšího okolí pravidla vzájemného soužití, hodnoty, postoje a vzorce chování.
Tato socializace je nezbytná pro naše přežití uprostřed společnosti, ovšem přináší i konflikty, a to v momentech, kdy se od nás vyžadovalo něco, co odporovalo našim dětským potřebám. Například ve chvílích, kdy jsme se vztekali, báli se nebo plakali a kdy reakcí na naše bouřlivé dětské emoce byla některá forma potlačení – ignorování, odmítání, zlehčování situace, posměch, ponížení, případně trest.
V situacích, kdy nám pečující osoby nedokázaly z různých důvodů projevit pozornost, lásku, přijetí, pocit bezpečí a jistoty, které jsme potřebovali, nebo v extrémních případech, pokud jsme se stali oběťmi týrání a zneužívání. Jestliže se nám v dětství nedostalo potřebné podpory a příznivých podmínek pro náš rozvoj, nemohli jsme dokončit úkoly jednotlivých vývojových fází a ty v nás zůstaly zablokovány (Bradshaw 2018). Tato psychická zranění (nezpracované emoce a nenaplněné potřeby) v sobě nese naše vnitřní dítě.
Jako děti jsme byli nuceni se s těmito zraněními a bloky ve vývoji nějakým způsobem vyrovnat a dál žít ve vztahu s okolím, a tak jsme si v reakci na ně osvojili nezdravé strategie a vzorce chování, které nám alespoň do určité míry zajišťovaly fungování a přežití (Taylor 2014). Nakonec jsme dospěli, ale naše zraněné vnitřní dítě se neztratilo a dál žije v našem nitru. A naše nezdravé způsoby chování pro nás v dospělosti přestávají být přínosné.
Neumíme vyjadřovat naše emoce a potřeby, zažíváme nekontrolované výbuchy hněvu a stavy úzkosti, ačkoli tomu situace objektivně neodpovídá, snažíme se skrýt naši zranitelnost. Jsme k sobě nebo k druhým přehnaně kritičtí, bojíme se odmítnutí, a tak nedokážeme prožívat intimitu ve vztazích, nevěříme si, přílišnou pracovitostí se snažíme dokázat, že jsme dost dobří, necháváme se využívat druhými, a to vše proto, že tolik toužíme po lásce, pozornosti, uznání, přijetí, bezpečí a jistotě, kterého se nám v dětství nedostalo.
Stále dokola odehráváme naše dávná zranění, protože jsme si v dětství neosvojili žádné zdravější způsoby chování a jednání (Taylor 2014). Potřebujeme znovu objevit naší ztracenou sebeúctu, sebedůvěru a sebevědomí a doplnit si vše, co jsme v dětství postrádali. Stát se vlastním rodičem a doslova se „dovychovat.“ To je obsahem práce s vnitřním dítětem.
Zázračné nebo zraněné?
Předtím než si objasníme základní princip práce s vnitřním dítětem, je nutné zmínit dva aspekty vnitřního dítěte. Psychoterapeutka Sheri Jacobson (2017) to ve svém článku „What is the Inner Child?“ (Co je vnitřní dítě?) vystihuje následovně:
„Naše vnitřní dítě odráží dítě, kterým jsme kdysi byli, v obou aspektech, jak v negativním, tak i v pozitivním. Neuspokojené potřeby a potlačené dětské emoce a stejně tak dětská nevinnost, tvořivost a radost, oboje v nás stále čeká.“
Negativní aspekt našeho dětského já je často nazýván „zraněné vnitřní dítě.“ Pozitivní část je označována jako „věčné dítě“ (Puer aeternus Carla G. Junga) nebo také „zázračné dítě“ (Wonder child Emmeta Foxe), psychoterapeutka Alice Miller a Donald Winnicot ho nazývají „pravým já“ (Taylor 2014).
John Bradshaw, světově proslulý psychoterapeut zabývající se vnitřním dítětem, v knize Návrat domů ukazuje rozdíl mezi zraněným a přirozeným (zázračným) dítětem na příkladech. Naše přirozené dítě se projevuje tehdy, když jsme tvořiví a spontánní, v úžasu nad krásou nebo když se nás zmocní záchvat smíchu. Zraněné dítě se projevuje například záchvaty vzteku, přehnanou poslušností, trucováním, různými závislostmi, manipulací s lidmi, podváděním (Bradshaw 2014, str. 17).
Terapeutka Susanne Hühn ve své knize Jak uzdravit své vnitřní dítě zmiňuje vnitřní „rajské dítě“, které v sobě objevila při práci s vnitřním dítětem. Popisuje ho jako aspekt duše, jakousi čistou, lehkou energii nezatíženou traumaty, která přichází do našeho vědomí tehdy, když naše vnitřní dítě dosáhne vysokého stupně uzdravení a my jsme ochotni kompletně pustit poslední zbytky strachů a ublížení (Hühn 2018).
V čem spočívá léčení vnitřního dítěte
Princip uzdravení je ve své podstatě velmi jednoduchý. Musíme se stát vlastním rodičem a poskytnout svému vnitřnímu dítěti to, čeho se mu v dětství nedostalo. Uzdravit emoční zranění a dosytit nenaplněné potřeby.
Abychom prospívali, potřebujeme se cítit v bezpečí, být milováni a přijímáni druhými. Být plně přijímáni takoví, jací jsme, považuje věhlasný psychoterapeut Carl Rogers za jednu z nejdůležitějších potřeb, která je „univerzální a stále přítomná“ a v dětství tvoří nezbytný základ pro zdravé sebepojetí (Vymětal 2004, str. 211).
Pokud tato potřeba není naplňována zejména v nejzranitelnějším období našeho života – v dětství – získává naše vlastní sebepojetí (sebeúcta a sebepřijetí) vážné trhliny. Přístup okolí k nám se pro nás stává zrcadlem. To, zda se budeme přijímat a vážit si sami sebe v dospělosti, se bude odvíjet od toho, jak nás přijímalo naše okolí v dětství.
To, co tedy léčí naše zraněné vnitřní dítě, jsou především všechny projevy uznání a přijetí naší jedinečné osobnosti, našich pocitů a projevů: pocit bezpečí a jistoty, bezpodmínečné přijetí, láskyplná pozornost, péče a ochrana.
Současné přístupy při práci s vnitřním dítětem většinou obsahují různé kombinace a poměry následujících kroků:
- Navázání kontaktu s naším vnitřním dítětem – budování důvěry a pocitu bezpečí mezi naším dospělým já a naším vnitřním dítětem, vytváření bezpečného prostoru, ve kterém se může léčení odehrávat.
- Projevování bezvýhradného přijetí a uznání vůči našemu vnitřnímu dítěti.
- Podpora vyjádření potlačených emocí a nevyřčených slov vnitřního dítěte.
- Komunikování nenaplněných potřeb vnitřního dítěte.
- Uspokojení nenaplněných potřeb.
- Úleva a smíření našeho vnitřního dítěte s tím, co se stalo.
- Nová uvědomění, nové způsoby jednání vnitřního dítěte.
- Udržování vědomého kontaktu s vnitřním dítětem, jeho podpora a práce s ním v běžném životě.
Jak probíhá sezení s dětmi od 14 let
Jak konkrétně probíhají terapeutická sezení s dospívající dětmi? Proč neberu do terapie…
Co je Speciální čas? (mini-ebook zdarma)
Je to především ta nejlepší prevence i lék na „zlobení“ všeho druhu.…