Nechápu, proč to dělá?!

Jako ve všech mezilidských vztazích, i v rodičovství platí, že pokud se chceme při konfliktu někam smysluplně a efektivně posunout dál, musíme zjistit, jak to máme my (co cítíme a jak přemýšlíme) a jak to má ten druhý (vcítit se do něj). Tedy zjišťujeme HLUBŠÍ PŘÍČINY chování.

Ptám se rodičů, kde je problém a odpověď je většinou tato:

„Já mu to ale vysvětluju, laskavě, s respektem a on to stejně udělá znova / stejně neposlechne, …“

„Snažíme se mu to v klidu vysvětlit, že to nejde, nemůže, …“

VYSVĚTLUJEME = JSME NA ÚROVNI MYSLI.

Ptám se, proč si myslí, že to dítě dělá?

No, to já právě nevim!??

Dělá mi to naschvál.

To dítě přesně ví, že mě to vytočí a udělá to znovu!

Směje se mi do očí!

Manipuluje se mnou.

JSME NA ÚROVNI MYSLI – přemýšlíme proč.

A to je ten kámen úrazu.

POTŘEBUJEME VNÍMAT, CÍTIT, JÍT HLOUBĚJI. = ÚROVEŇ SRDCE A EMOCÍ.

Říkám rodičům, aby si zavřeli oči a vstoupili do situace očima dítěte a řekli mi, JAK SE TO DÍTĚ ASI CÍTÍ, KDYŽ TOHLE DĚLÁ.

PROČ TO DĚLÁ A CO VE SKUTEČNOSTI POTŘEBUJE?

Pak buď následuje AHA! nebo slzy pochopení.

V tu chvíli jsme totiž tím dítětem, kterým jsme také jednou byli.

Cítíme a to nám otevírá dveře k pochopení našeho dítěte.

A řešení je většinou na světě velmi rychle.

Když chápeme, co se děje na hlubší úrovni, na úrovni srdce, nikoli jen na úrovni mysli, k řešení je už jen krůček.

Kdo by toto potřeboval také číst? Prosím, přepošlete mu to. Děkuji. 😉