Pro ty, kdo to ještě ode mě neslyšeli... Tohle je prostě jedna z nejdůležitějších zásad v rodičovství. Co je ta jediná skutečná věc, která zajistí, že se s dítětem dohodneme, že nás vezme na vědomí, že bude dělat to, co po něm chceme a možná i rádo, že se i v pubertě na nás obrátí, když provede nějakou blbinu, že za náma přijde, když mu není dobře?
Úzkosti, vzteky, panické ataky, sebepoškozování, problémy v kolektivu, problémy s příjmem potravy, problémy se sexuální orientací, ... Je toho teď opravdu dost. Ale cesta existuje.
Přijetím téhle jednoduché pravdy se často velmi ulevuje. Vidím to jako jeden ze základních léků na současné psychické stavy (nejen) našich dětí. Často je to první věc, kterou mladým klientům na sezení zmiňuji. A většinou v tu chvíli zahlídnu záblesk zaujetí, zvědavosti, zájmu, úlevy.
Cítit ke svému dítěti opakovaně vztek, odpor, nenávist a dostávat se opakovaně do stavů bezmoci je pro nás, mámy, které se tak snažíme být vědomé, respektující, laskavé a dost dobré, těžké a nesmírně bolestivé. Co s tím?
Linda Malenovská