Cítit ke svému dítěti opakovaně vztek, odpor, nenávist a dostávat se opakovaně do stavů bezmoci je pro nás, mámy, které se tak snažíme být vědomé, respektující, laskavé a dost dobré, těžké a nesmírně bolestivé. Co s tím?
Dokážeme se zastavit ve shonu a mezi odškrtáváním úkolů a jen se podívat našim dětem do očí, přestat přemýšlet o správné odpovědi, rychlém řešení, rychlé úlevě od emocí, začít vnímat svoje vlastní pocity, co se v děje v nás, rodičích, a jen jim otevřít a nabídnout své srdce?
V poslední době mi do terapie přicházejí opět mladiství 14-18 let. Samy si už u rodičů vyžadují návštěvu u někoho, s kým by si mohli popovídat. To je určitě moc dobře. Práce s nimi mě nesmírně baví a je velice obohacující. Jdou procesem tak lehce jakoby to byla jejich absolutní přirozenost (prostě už se narodily s jistou dávku vědomí). A upřímně –...
Denně se setkávám s příběhy rodičů, kteří si už neví rady se svými dětmi, které jsou čím dál víc netečné, rezignované a depresivní. Současná situace je pro všechny čím dál náročnější. Co pro ně můžeme udělat my, rodiče, pedagogové a další pečující osoby?
Linda Malenovská