To bysme pak nikdo neměli žádný problém, co?

Řekla mi dnes jedna dospívající slečna na individuálním sezení. Když už si myslím, že mě dospívající děti nemůžou víc překvapit, tak můžou… Nemůžu ani vyjádřit, jak mě (víc a víc) baví s nimi pracovat. Zmíním aspoň dva střípky, které mi utkvěly z dnešního sezení s úžasnou 14tiletou slečnou. 

Když dětem vysvětluju práci s vnitřním dítětem, často začínám tím, že popisuji skvělou funkci našeho mozku, když si něco představujeme – náš mozek nerozlišuje, co je skutečné a co je fantazie a tak, „když něco cítíš, zažíváš, vnímáš, je to pro něj v tom okamžiku skutečné“ a to využíváme k tomu, abysme uzdravili naše bolístky z minulosti, přepsali vzpomínky, no a pak „vysíláme něco lepšího i k lidem kolem nás a může se náš život začít měnit.“

„Jo, to je jako když jsem si přála kamarádit s jednou holkou a ono se to pak stalo úplně samo, přišla ke mně a začaly jsme se bavit.“

Já: Přesně tak, tomu říkáme manifestace. 🙂

Pak vysvětluju základní principy mezilidské empatické komunikace:

• když se ti něco nelíbí, nemusíš předstírat nebo hrát různé „hry“ – prostě řekni, jak se cítíš a co potřebuješ
• – zároveň se zeptej, jak to má druhý? Jak to cítí on? Proč se choval, tak jak se choval a co potřeboval?
• když máte jasno, o co mezi vámi šlo, pak je většinou jednoduché se domluvit na řešení

Slečna: Hm, to je boží, to bysme pak nikdo neměli žádný problém, co? 

Já: ANÓÓ! Jak „jednoduché“, viď? (kéž by vás tohle učili ve škole!!)

Pak taky většinou vysvětluju, jak to máme my rodiče, když jim nedokážeme dát podporu, lásku, pozornost, kterou by v různých situacích potřebovaly.

Že jsme byli naučeni nezdravým reakcím, že jsme se nenaučili, jak zdravě vyjadřovat své emoce a potřeby. Že se s námi nikdo moc nebavil. Že se nás nikdo na nic neptal. Že jsme byli odstrkováni, umlčováni, opouštěni a trestáni. 

A tak tyhle naše malé děti v nás se ozývají ve chvílích, kdy vy (naše děti) potřebujete třeba obejmout nebo vyslechnout, že takhle se to přece nedělá, že na to nemáme právo, že nikoho nezajímáme, že nevíme ani jak na to a tak to často nedokážeme ani dávat vám. Vyprávím jí o tom, že se to takhle předávalo po generace. Že ani babičky a dědečkové se to neměli od koho naučit. A že teď to s rodiči můžeme konečně změnit. Že se teď naše generace rodičů hodně snaží. A že nám ukazujete, jak na to a šťoucháte do nás. 

Vidím lesklé oči. Vidím v očích té mladé slečny prozření. Pochopení. Soucit. Účast. 

Otevíráme si navzájem svá srdce a to potřebujeme.

Já: Když vám nedokážeme dát lásku, pochopení, obejmout vás, NENÍ TO O VÁS. NENÍ NĚCO ŠPATNĚ S VÁMI (nakonec ani s námi). Neznamená to, že vás nemáme rádi. Je to o nás.

Slečna: To je hustý. 

Já: Dává to teď trochu víc celé smysl? 

Slečna: Jo. A to je stejný třeba i u učitelů, že jo? 

Já: Ano. 🙂

Přehráváme si lehce, jen tak přirozeně (ona s otevřenýma očima) jednu situaci s kamarádkou. Úplně spontánně mi říká, co by tehdy potřebovalo její mladší já, co cítilo a co by pomohlo. Vnímá úplně jiný náhled na věc a jaký smysl pro ní měla situace do budoucna. 

Děkuju, že tohohle můžu být svědkem. Je to tak naplňující. Takhle se mění svět. 🧡