Když láska a pozornost nestačí

„Kolik lásky a pozornosti mu mám ještě dát?“ Protože když se vyčůráte na brášku, už jste zašli opravdu daleko a je potřeba to hned vyřešit.“

Co má rodič dělat, když to dítě opravdu přežene a třeba se i vyčůrá na miminko? Chápeme žárlivost batolete, ale toto ho samozřejmě nemůžeme nechat dělat.

Trest jako plácnutí nebo poslání do kouta vytvoří ještě více sourozenecké rivality. Utvrzuje ho v tom, že vás opravdu ztratilo. Nástěnka s „černými puntíky“ (a další podobné systémy smajlíků/mračounů) pravděpodobně nebude účinná, protože neřeší kořen chování.

V našem předchozím článku „Každý má hladové srdce„, jsme mluvili o tom, jak zažehnat podobné chování již v zárodku soustředěním se na prevenci. Natankujte dítěti plnou nádržku lásky a každý den ho trochu emocionálně vylaďte a uvidíte, že nebudete už tak často končit „odstavném pruhu.“ Vyžaduje to spoustu času a energie? Ano, ale funguje to. Jakmile se na dítě napojíte tak, jak ono potřebuje, většinou se jeho chování dramaticky zlepší.

Ale co když ne?

„Kolik lásky a pozornosti mu mohu ještě dát?“

Říkám tomu „syndrom děravého hrnečku.“ Odpověď zní: pokud mu opravdu dáváte tolik lásky a pozornosti, kolik jste schopni a jeho chování se nemění, je to proto, že potřebuje jiný způsob láskyplné pozornosti, který vyléčí pocity způsobující jeho chování.

Vaše dítě vám tím dává najevo, že od vás potřebuje přivítat všechny jeho velké emoce a pomoc při jejich zpracování.

Proč? Protože strachy (například z toho, že ho nemáte rádi stejně jako to miminko), jen tak neodejdou. Musíme je nejdříve pocítit, aby poté mohly odeznít. Pokud má ale dítě příliš velký strach se k těmto emocím přiblížit nebo se naučilo, že pocity nejsou v pořádku, zatlačí je zpět do svého emocionálního batohu.

Pocity tam ale nezůstanou. Vybublají na povrch, aby se vyléčily. Děti se jim snaží ubránit kňouráním, vynucováním, agresivitou, usurpováním. Dokonce si mohou začít značkovat teritorium jako to dělají mláďata savců a vyčůrat se na miminko. Kdykoli děti zlobí, je to proto, že se cítí odpojeni a zaplaveni emocemi, se kterými si neví rady.

Myslíte si, že děti někdy zlobí jen proto, že chtějí něčeho dosáhnout? Samozřejmě. Ale to je jen známkou toho, že to, co chtějí, je pro ně mnohem důležitější než vztah s vámi. A to je jasný signál odpojení, přetrvávající nebo probíhající právě v tom okamžiku, způsobený velkými emocemi. „Zlobení“ je vždy voláním dítěte o vaši pomoc.

Jak mu pomoci, když se zdá, že láska a pozornost nestačí:

1. Zaveďte každodenní zápasení, které pomůže dítěti se smát.

Děti, které jsou agresivní (a čůrání na někoho JE agresivním činem), v sobě zadržují strach. Naštěstí dala příroda lidem skvělý způsob, jak ho uvolnit: hihňání se a smích „od plic“. Zkuste fyzické hrátky, které velmi lehce navozují strach jako například honit dítě po domě, divoká jízda „na koníčkovi“ nebo polštářová válka dítě proti dospělému.

Nejenže smích snižuje strach a úzkost, ale také vylučuje vztahový hormon oxytocin. Kdykoli se tedy se svým dítětem smějete, budujete důvěru a napojení.

Denní zápasení pomůže vašemu dítěti být šťastnější a bude více spolupracovat. Někdy už jen to stačí ke zpracování jeho trápení.

Někdy ale ani každodenní smích nebude stačit. Vaše dítě stále provokuje. Naštěstí všechen ten smích uvolní slzy a vaše dítě začne snáze plakat. To je DOBŘE. Chcete, aby vám slzy ukázalo, protože to je léčivé.

2. Naplánujte záchvat.

Co to je plánovaný záchvat? Je to záchvat, který by dítě bývalo mělo v supermarketu, ale vy mu dáte šanci ho mít doma, když se vám to hodí, když miminko spí nebo když máte za zády dalšího dospělého. Vy ten záchvat nevytváříte. Dítě má všechny tyto pocity v sobě a proto se chová vzdorovitě. Vy tyto emoce vítáte v době, kdy dítěti opravdu můžete naslouchat a dávat mu najevo svou lásku.

Vím, že byste raději, aby žádný záchvat vůbec nebyl. Slzy jsou ale přirozeným způsobem, kterým se léčí emoce. Je tedy obrovským darem, když dokážete přivítat dětské trápení a pomůžete dítěti tou bouří projít. Vaším cílem je pomoci dítěti vyjádřit, co se děje. Většina dětí to přirozeně neumí pojmenovat a je pravda, že v tom momentě ani slova nejsou užitečná. Pouze dítě vytrhnou z emocí. Místo toho dítěti pomozte, aby vám trápení ukázalo. Jak?

3. Nejdříve se napojte, aby mezi vámi zavládl vřelý pocit.

Trochu spolu zápaste nebo se zasmějte. Poté stanovte klidně a laskavě hranice. Pokud je v rodině nové miminko a vaše dítě cítí, že se mu od vás nedostává potřebné pozornosti, můžete i říci „Budeme muset brzo skončit…vím, že by si přál mít mě jen pro sebe celý den.“ To by mohlo stačit k tomu, aby se na povrch dostaly pocity nedostatku a bolesti.

4. Pokud se rozčílí, nastupte s empatií.

Ano, děti se rozzlobí, jakmile ucítí naší empatii. To neznamená, že něco děláte špatně. Vyjíždí na vás, neboť se přibližujete se soucitem a to ho navrací zpět do jeho srdce, kde sídlí všechny ty silné pocity, dobré i zlé. Není příjemné to cítit, proto na vás vyjede. Vaším cílem je pomoci mu cítit se natolik bezpečně, aby se dostal za hněv. „Zlatíčko, vidím, že jsi rozzlobený…je mi líto, že je to tak těžké.“ Pokud zůstanete dostatečně soucitní, což je pro většinu z nás výzva, rozpláče se. A to je terapeutické, na rozdíl od hněvu.

5. Zůstaňte přítomní.

Většina z nás chce utéct, když se naše děti rozčílí. Dokážete-li reagovat na dětský hněv soucitem a otevřít vaše srdce, pravděpodobně se rozpláče. Čím více pláče, tím lépe. Dítě vám potřebuje ukázat svůj strach z toho, že ho už nemáte rádi, který zůstal zadržený v těle. Může sebou mlátit, potit se a oproti něčemu tlačit. To vše pomáhá jeho tělu zbavit se strachu. Nedovolte, aby vám ublížil, odstupte nebo ho pevně držte, ale pouze z důvodu vaší bezpečnosti. Čím víc bezpečí díky vašemu soucitu vytvoříte, tím méně bude agresivní. Dýchejte v průběhu a připomínejte si, že TOTO je pomoc, o kterou vás dítě žádalo, když zlobilo.

6. Co když se nerozpláče?

Nechte to být a v následujících dnech zvyšte míru napojení a bezpečí pomocí dalších preventivních opatření jako empatie, zápasení a speciální čas, abyste vytvořili více bezpečí. A pak to zkuste znovu. (odkaz na článek Co když se vaše dítě rozčiluje, ale nikdy neskončí v slzách? Pozn. překl. brzy bude přeloženo)

7. Co když na váš křičí, abyste zmlkli?

Přestaňte mluvit. Slova dítě přesměrují ze srdce do hlavy a ještě mu ztíží přístup k pláči. Neptejte se ho. Nevysvětlujte. Neočekávejte, že dítě bude schopno pojmenovat své pocity. Jen mu pomozte cítit se natolik v bezpečí, aby si dovolilo plakat. Jen řekněte „Jsi v bezpečí…jsem u tebe…všichni někdy potřebujeme plakat.“ Na vysvětlování budete mít ještě spousta času později.

8. Co když na vás křičí, abyste šli pryč?

Nemyslí to tak. Snaží se ovládnout intenzitu emocí. Pocity dítěte se ve vaší přítomnosti stupňují, protože se s vámi cítí v bezpečí. Snaží se vás poslat pryč, aby necítilo ty nesnesitelné emoce. Ve skutečnosti ale nechce, abyste odešli, potřebuje jimi bezpečně projít. Pochopitelně se uklidní, jestliže odejdete, ale to znamená, že pocity znovu potlačilo a ty pak zase v budoucnu vybuchnou. Nepomohli byste mu s nimi raději hned teď? Řekněte „Trochu ustoupím sem dozadu…nenechám tě tady samotného s těmi silnými pocity. Jsem tu, až budeš potřebovat obejmout.“

U starších dětí bude možná zapotřebí nejprve několikrát sedět venku před dveřmi do jejich pokoje, než si získáte jejich důvěru.

9. Uznejte jejich smutek.

Jakmile děti vyjádří své strachy, většinou se vám rozpláčou v náručí. Mohou plakat jako když jim to rve srdce. V jistém smyslu je to pravda. Pláč ve vaší náruči je ovšem šance, jak nechat odejít všechen smutek a začít ho uzdravovat. Dovolte jim plakat tak dlouho, jak potřebují. Jestliže přestane, podívejte se mu do očí. Pokud tam ještě nějaké pocity zůstaly, váš láskyplný pohled je uvolní. Pokud oční kontakt dítě snese, uvolnilo vše, co bylo zapotřebí.

10. Až přestane plakat…

…zřejmě se bude chtít pomazlit. Možná změní téma. Můžete jen pronést „To byly velké pocity. Těžká práce. Můžu tě obejmout?“ Jestliže je tomu otevřeno, popište, co se stalo jako příběh: „Byl jsi tak naštvaný a smutný…křičel jsi na maminku a chtěl jsi mě bouchnout. Maminka řekla „Žádné bití! Bití bolí“ a pomohla jsem, abys mě neuhodil. Maminka se vždycky postará, aby byli všichni v bezpečí. Moc jsi se zlobil. Plakal jsi a plakal. Všichni někdy potřebujeme plakat. Pak jsi se vyplakal a maminka tě objala, pomohla ti a pak jsme se k sobě přitulili. A potom jsme se všichni cítili lépe.“

Budete překvapeni, jak laskavý a spolupracující ten malý kluk bude poté, co jste „slyšeli a viděli“ jeho pocity. Možná usne nebo společně prožijete úžasný večer. Jestliže jste se někdy sami cítili lépe poté, co vás někdo důvěryhodný držel v náruči a vy jste se mohli pořádně vyplakat, pak víte, jak moc léčivé to je. Vynásobte vaší dospěláckou zkušenost tisícem a porozumíte, jak intenzivní to je pro vaše dítě.

Ano, znamená to pro vás obrovskou práci. Pokaždé se tím musíte prodýchat a opakovat si malou mantru, abyste dokázali zůstat klidní. Může to ve vás vyvolat silné pocity z vlastního dětství a tak bude možná zapotřebí najít dalšího dospělého, který VÁM dovolí vyplakat všechny ty pocity v bezpečném prostředí.

Počkejte až uvidíte, o kolik se budete cítit s vaším dítětem blíž. Stojí to za každou kapku potu a slz.

Nehledě na to, že vaše dítě už nebude čůrat na miminko.

Dali jste mu takovou lásku a pozornost, kterou potřebovalo.

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of www.AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.

Original article When love and attention just aren´t enough