Co říkají děti dr. Laury?

Jak se dítě naučí slušnému chování bez použití trestů?

„Dr. Lauro, jak se děti naučí slušnému chování, když je nikdy nepotrestáte? Nikdy bych je neuhodila, ale co posílání do pokoje a vyvozování důsledků? Všichni víme, že děti potřebují disciplínu.

„Máte vůbec děti?!!! Evidentně ne, jinak byste věděla, že tento styl výchovy je nemožný! Vychovali bychom kriminálníky!“

Zřídkakdy ve svých příspěvcích zmiňuji moje vlastní děti, ale lidé se mě na ně často ptají. Rodiče chtějí přirozeně vědět, jestli tento výchovný styl funguje. Když jsem před pár lety obdržela oba tyto výše uvedené komentáře v jednom týdnu, rozhodla jsem se reagovat a veřejně poskytnout hledisko mých dětí. Tento příspěvek se stal jedním z nejpopulárnějších a tak ho publikuji znovu každý rok.

Pro vysvětlení, jak se děti naučí být dobrými lidmi bez použití trestů, jsem si došla k nejlepšímu zdroji, který znám, k mým dětem. Nikdy nebyly trestány, ani posíláním do pokoje, ani vyvozováním důsledků. Navzdory tomu jsou nyní zodpovědní, ohleduplní, šťastní, úspěšní mladí lidé.

Jak si to vysvětlují oni?

Když jsem se jich zeptala, byly zmatené.

Můj 20ti letý syn: „Ty a táta jste se k nám vždycky chovali hezky. Tak proč bychom zlobili?

Moje 16tiletá dcera: „Oba vás MILUJEME. Je jasné, že vás nechceme zklamat.“

Já: „Ale jak jste se naučili chovat dobře bez použití trestů?“

Moje dcera: „Proč by tresty měly učit, jak se chovat? Jen způsobí to, že děti pak nemají rády své rodiče a nerespektují je. Proč se měly děti řídit někým, koho nerespektují?“

Já: Co myslíš tím „řídit se?“

Moje dcera: „No prostě, dělat to, co řekneš. Znám tolik dětí, které měly špatný vztah ke svým rodičům, a tak jim lhaly a vzdorovaly, jakmile k tomu měly příležitost, ale já nechtěla porušit naše pravidla. Viděla jsem v nich smysl. Proč bych se neřídila tím, co mi říkáš?“

Já: Ale jak jste se třeba naučili, že nesmíte druhého bít?

Můj syn: „Já jsem vždycky věděl, že nechci bít druhé děti, protože bych jim ublížil. Ale někdy jsem byl tak rozzlobený, že mi to bylo jedno. Ty jsi mi ale vždycky rozuměla a já byl pak schopný sám sebe zastavit a neublížit. A protože jsi chápala proč jsem cítil tyhle hrozný pocity, měl jsem ze sebe taky lepší pocit.“

Moje dcera: „Ať trestáš nebo ne, dítě se stejně naučí, že se nemá nikdo bít. Když ale používáš tresty, abys ho to naučila, naučí se nebít druhé, aby ono netrpělo. Když ho to učíš pomocí empatie, učí se nebít druhé, protože to druhému ubližuje. A tak z něj vyroste dobrý člověk. Záleží mu víc na druhých.

Podívejte, já nejsem permisivní (shovívavý) rodič. Mám mnohem vyšší nároky než ostatní rodiče, které znám. Nároky, které moje děti někdy odmítaly. Nastavila jsem spoustu hranic, ale vždy empaticky a s porozuměním k pocitům mých dětí.

Možná si nakonec pomyslíte, že tyto děti se chovaly tak dobře, že nepotřebovaly žádnou kázeň. Moje širší rodina má stále v živé paměti jeden z příšerných záchvatů mého syna, když mu byly 3 roky a já si moc dobře pamatuji na pocit ponížení, když moje šestiletá dcera udeřila svou kamarádku. Vychovávat moje děti bylo úžasné, ale neobešlo se to bez výzev. S jistotou byly momenty, kdy by je jiní rodiče potrestali.

Přišla jsem ale na to, že bez trestů se poučily rychleji. Když jsem jim pomohla, aby CHTĚLY vyjít vstříc mým požadavkům a vedla je k osvojení dovedností, které jim to umožní. Když mým cílem bylo vracet se zpět do stavu soucitu, znovu se na ně napojit a pomoci jim zpracovat jejich pocity. Když jsem odolala potřebě je ovládat a přestala jsem se snažit je ochránit před přirozenými důsledky jejich konání a ony se tak učily životním lekcím z vlastní zkušenosti.

Je jisté, že děti potřebují „disciplínu.“ Sloveso „vést ke kázni“ (to discipline) znamená „vést.“ Neexistuje důvod, proč by naše vedení mělo být trestající. Nemůžeme druhého ovládat. Jediné, s čím můžeme pracovat, je vliv. A tresty podkopávají náš vliv. Jestliže chceme, aby děti přijímaly naše vedení, potřebujeme s nimi udržovat pozitivní vztah.

Měla bych ještě dodat, že moje děti toho nejsou jedinými „důkazy.“ Výzkum tento přístup podporuje. Zde je několik stránek, kde rodiče sdílejí své zkušenosti.

https://www.ahaparenting.com/blog/peaceful-parenting-works

Tento výchovný styl je náročný, protože my rodiče musíme nejdříve zpracovat naše vlastní emoce. Ale dobrá zpráva je, že odměna se tím větší, protože děti se chovají lépe a vztah mezi dítětem a rodičem je sladčí. Tento přístup vychovává mladé lidi, kteří jsou emocionálně zdravější, šťastnější a proto je pravděpodobnější, že budou úspěšní v obou oblastech, v lásce i v práci.

Už jsou tu statisíce rodičů jako já, kteří nikdy nepoužili žádné tresty a z jejichž dětí vyrostli báječní puberťáci a dospělí. Nikdy nebylo třeba jim vyhrožovat, aby poslouchali. Proč? Protože tyto děti CHTĚLY činit dobrá rozhodnutí. Ta, ke kterým jsme je vedli po všechny ty roky.

Všechny děti vědí, co je správná volba. Naše vězení jsou plná dětí, které byly vychovávány pomocí trestů a které věděly, že něco udělaly špatně. Děti vychované bez trestů se mnohem pravděpodobněji rozhodnou pro tu správnou cestu, protože:

1. Jsou více otevřené našemu vedení během puberty.

2. Mají v sobě více sebekázně, kterou si budují pokaždé, když nastavíme empatické hranice a ony je přijmou. Budují si doslova svaly sebekázně, jakmile zvolí vzdát se toho, co chtějí ve prospěch toho, co po nich požadujeme. Naproti tomu děti, které jsou trestány, si to omezení „nevybírají“, jsou do nich natlačeny a to znamená, že si žádnou vnitřní kázeň nebudují. A permisivní styl výchovy nestanovuje žádné hranice a tak se po dětech vůbec žádná sebekázeň nevyžaduje.

3. Jsou SCHOPNÉ zvolit správnou věc, protože se naučily ovládat své vlastní emoce. Dokáží ovládnout impulsy, které by je svedly z cesty.

A co když používáte tento styl rodičovství, zůstáváte klidní a vyrovnaní, poskytujete empatii a vaše dítě stále nespolupracuje?

Vítejte v klubu. 🙂 Je jasné, že se to dělo i s mými dětmi. Všichni mladí lidé mají dny, kdy je jejich emoce dostanou úplně stejně jako nás „dospělé.“ Většinou pomůže znovu se na ně napojit a poskytnout jim empatii, aby byly schopné zvládnout tyto emoce a spolupracovat. A někdy děti potřebují jen to, abychom naslouchaly všem těm spletitým pocitům projevujícím se nikoli slovy, ale smíchem nebo slzami.

Jestliže hledáte výzkumy podporující tento přístup, zde je jeden skvělý zdroj citující celý výzkum – kniha autora Alfie Kohn: Unconditional Parenting (Bezpodmínečné rodičovství – v češtině kniha zatím nevyšla)