10 věcí, na které pamatovat, když se dítě začne vztekat

„Posílat děti pryč, aby dostaly pod kontrolu svůj hněv, v nich uvnitř utužuje pocit „špatnosti.“ Je pravděpodobné, že jim už ze sebe nebylo dobře před tím, než vybuchly  a izolace jen poslouží k tomu, aby se utvrdily v jejich mysli, že měly pravdu.“

— Otto Weininger, Ph.D. Time-In Parenting

Když se naše děti rozčílí, většinu z nás to nastartuje. Chceme být milujícími rodiči. Proč naše dítě takhle vybuchuje?

Mnoho rodičů se pokouší posílat rozzlobené dítě do svého pokoje, „aby se uklidnilo.“ Nakonec, co jiného udělat? Určitě se s ním nemůžeme domluvit, když rozzuřené. Není to čas pro kázání nebo pro žádost o omluvu. Potřebuje se uklidnit.

Když ho pošleme do svého pokoje, opravdu se uklidní, nakonec. Bohužel také dostalo jasný vzkaz, že jeho hněv je nepřijatelný a že na zvládání svých velkých děsivých pocitů je samo. Není divu, že tak mnoho z nás si vytvořilo problémy se zvládáním hněvu, ať už to znamená, že na naše děti křičíme, vybuchujeme na svého manžela/manželku nebo se přejídáme ve snaze vyhnout se tomu, abychom si přiznali hněvivé pocity.

Takže co můžeme udělat místo toho? Můžeme pomoci našim dětem naučit se zvládat svůj hněv zodpovědně. Začíná to přijetím hněvu – bez toho, aniž bychom na jeho základě jednali.

Jeden z nejkritičtějších úkolů dětství je naučit se tolerovat rány každodenního života bez toho, aniž bychom se přesunuli do hněvu, ze kterého musíme reagovat. To nám dává příležitost zaměřit se na tyto výzvy a konstruktivně je vyřešit. Děti se to neučí skrze vyloučení, ale díky nám, kteří je naučíme respektovat všechny jejich pocity a zároveň býtzodpovědný za své jednání. Jak?

Když se vaše dítě rozčílí:

1. Zhluboka se nadechněte. Připomeňte si, že tady nehrozí žádné nebezpečí, není to nouzová situace. Vyhněte se tomu, abyste se dostali do stavu „boje“ nebo „útěku.“ Pomůže to vašemu dítěti se zklidnit a demonstrujete tím ovládání emocí.

2. Připomeňte si, že záchvaty hněvu jsou od přírody způsobem, jak pomoci malým lidem vypustit páru. Jejich mozky se stále vyvíjí a ještě nemají ty nervová spojení pro sebekontrolu jako my. (A ani my vždy neovládáme svůj hněv moc dobře, ani jako dospělí!).

Ten nejlepší způsob, jak pomoci dětem vyvinout tyto nervová spojení je nabídnout jim empatii, když jsou rozčílení a i jindy. Je to v pořádku – vlastně dobré – pro dítě, když tyto spletité, hněvivé, bolavé pocity vyjádří. Poté, co děti během záchvatu podpoříme, cítí se nám blíž a více nám důvěřují. Cítí se uvnitř méně zranitelné, takže mohou být více emocionálně štědré k ostatním. Nejsou tak nepoddajné a náročné.

3. Pamatujte, že hněv pochází z naší reakce „boj, útěk nebo umrtvení.“ Znamená to, že je to obrana vůči ohrožení. Někdy to ohrožení přichází zvenčí. Ale většinou ne. Vidíme ohrožení tam venku, protože si v sobě nosíme staré potlačené emoce jako křivdu, strach a smutek. Cokoli se pak v tom momentě děje, startuje tyto staré pocity a my vklouzneme do stavu boje, abychom je znovu potlačili.

Ztráty a zklamání mohou znamenat pro dítě konec světa a děti udělají cokoliv, aby odehnaly tyto nesnesitelné pocity a tak pláčou, vztekají se a vybuchují. Pokud se cítí bezpečně, když vyjadřují svůj hněv a my jdeme tomu hněvu naproti se soucitem, pak se jejich hněv začíná rozpouštět. A tehdy mohou mít přístup k těm hlubším, bolestivějším pocitům, které jsou pod tím. Takže zatímco my respektujeme hněv dítěte, objevují se slzy a strachy pod oním hněvem, které jsou hojivé (pro všechny lidi).

4. Stanovte jakékoli hranice, které jsou potřeba, aby všichni byli v bezpečí, zatímco uznáváte hněv a zůstáváte soucitní. „Jsi tak rozčílený! Nejradši bys dostal to, co jsi chtěl, hned teď. Je mi to líto, ale nemůžeš to dostat. Můžeš se klidně hněvat, jak potřebuješ, ale nikoho nebijeme, jakkoli moc se zlobíš. Můžeš zadupat nohama a tak mi ukázat, jak moc se zlobíš, ale nedovolím ti nikoho bít.

5. Stanovte hranice pouze na chování, ne na pocity. Čím soucitnější dokážete být, tím spíš vaše dítě najde cestu k těm slzám a strachům skrývajícím se pod hněvem: „Zlato, je mi moc líto, že je to tak těžké…říkáš, že tě nikdy nechápu…to musí být hrozné, možná se cítíš sám/opuštěný.“ Nemusíte souhlasit, jen uznejte jeho pravdu v tom momentě. Jakmile se bude cítit vyslyšený, jeho pravda se promění.

6. Chraňte sebe. Často je to pro děti prospěšné, když se proti nám bouří, takže pokud to dokážete tolerovat a zůstat soucitní, je v pořádku to dovolit, dokonce je to dobře. Ale pokud vás dítě bije, chytněte jeho zápěstí a řekněte „Tuhle nahněvanou pěst nechci blízko sebe. Vidím, jak moc jsi naštvaný. Můžeš bouchnout do polštáře nebo tlačit proti mým rukám, ale nedovolím, abys mě zranil. Děti nás ve skutečnosti nechtějí zranit – děsí je to a cítí se provinile.

7. Zůstaňte co nejblíže můžete. Vaše dítě potřebuje přijímající osobu, která ho miluje, i když se hněvá. Pokud se potřebujete vzdálit, abyste zůstali v bezpečí, řekněte mu „Nedovolím, abys mě zranil, takže se trochu poodejdu, ale jsem hned tady. Kdykoli budeš připravený se obejmout, jsem tady. Když na vás zakřičí „Běž pryč!, řekněte „Říkáš mi, abych šla pryč, tak já půjdu trochu dál, jo? Nenechám tě tady samotného s těmihle děsivými pocity, ale trochu se vzdálím.“

8. Nepokoušejte se mu domluvit ani vysvětlovat. Když je smeteno adrenalinem a dalšími „boj nebo útěk“ reakcemi, není vhodný čas na vysvětlování, proč nemůže mít to, co chce anebo ho přimět k tomu, aby připustila, že ve skutečnosti svou mladší sestru miluje. Uznejte, že se zlobí a ujistěte ho, že s ním zůstanete, než se uklidní.

9. Nepokoušejte se hodnotit, jestli to nepřehání. Samozřejmě že to přehání! Ale pamatujte na to, že děti denně zažívají zranění a strachy, které neumějí vyjádřit slovy a kterých si ani nevšimneme. Střádají si je a pak hledají příležitost, jak je „vyklopit.“ Takže když vaše dítě vybuchne kvůli modrému hrnečku a vy zrovna nemůžete jít pro ten červený, je v pořádku jen láskyplně přivítat „výbuch.“ Obvykle dokážete vytušit, když se dítě potřebuje jen vyplakat.

10. Uznáním hněvu pomůžete dítěti trochu se zklidnit. Potom mu pomozte jít pod ten hněv tím, že budete jemnější. Když dokážete opravdu cítit soucit s tímto bojujícím malým človíčkem, ucítí to a ozve se. Neanalyzujte, jen se vciťte. „Ty jsi to opravdu moc chtěl: Je mi to líto, zlato.“ Jakmile rozpoznáte pocity pod hněvem, pravděpodobně se zastaví a přestane vybuchovat. Uvidíte trochu zranitelnosti a možná i slzy. Můžete mu pomoci dostat ty pocity na povrch tím, že se znovu budete soustředit na původní spouštěč: „Je mi moc líto, že nemůžeš mít …, který jsi chtěl, zlato. Je mi líto, že to je tak těžké.“ Když náš láskyplný soucit se potká s jeho ránou, tehdy nám padne do náruče, aby se pořádně vyplakalo. A všechny ty ošklivé pocity se vypaří!

Postupně si vaše dítě osvojí schopnost ustát zklamání a naučí se, že zatímco nemůže dostat vždy to, co chce, vždycky dostane to, co potřebuje – někoho, kdo ho miluje a přijímá celého, včetně těch ošklivých částí jako hněv a zklamání. Naučili jste ho, jak zvládat své emoce. Bude více přizpůsobivý. A vy jste posílili, místo podryli, vaše pouto s ním. To všechno tím, že jste se zhluboka nadechli a zůstali soucitní tváří v tvář hněvu.

Zní to svatě, já vím, a ne vždycky to dokážete. Ale pokaždé, když to dokážete, tvoříte malý zázrak.

Požehnání, Laura

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.