Když vás dítě uhodí

„Největším problémem pro mě stále zůstává můj vlastní hněv a strach, když syn překračuje hranice, zejména v situacích, kdy jde o bezpečnost. Už tolikrát mě ošklivě zranil. Vím, že zřejmě nechtěl, ale několikrát mi bolestí vytryskly slzy. Přála bych si zůstat v podobných situacích klidná.“

Zůstat v klidu, když nás dítě zraní, je téměř nemožné. Bolest okamžitě posílá signál do té části mozku zodpovědné za reakci „útok – únik“ a z našeho dítěte se rázem stane nepřítel. Automaticky nás to hodí do starých kolejí. Zlostně něco procedíme mezi zuby, začneme křičet nebo reagujeme fyzickým násilím. Ztratíme rozum a přijde nám, že máme právo se zlobit.

Co byste měli dělat, když vás dítě zraní? V tom okamžiku NIC. Cokoliv za takového stavu uděláte, nebude dobré ani pro jednoho z vás. Téměř s jistotou posílíte začarovaný kruh včetně fyzického násilí. Neznamená to, že nestanovíte jasné hranice. Ve skutečnosti máte velkou moc zabránit podobným situacím, aby se opakovaly. Potřebujete nejdřív zvládnout své vlastní emoce, než s nimi můžete pomoci dítěti.

Děti se učí zvládat silné emoce, když:

1. uznáme všechny pocity
2. nastavíme pevné a jasné hranice
3. ovládneme naše vlastní emoce, abychom jednali s respektem.

Podívejme se na to přímo v praxi:

6ti letý Adrian se vrhne na svou maminku, začne jí škrábat a kousat. „NEEEEEE!!! To není fér! Nenávidím tě!“

Maminka uhýbá, ale ne dost rychle. Na paži se jí objeví dlouhý, ošklivý, červený šrám. Vykřikne bolestí a vztekem. Zhluboka se nadechne a řekne „AAAUUU! To bolí! Teď se potřebuji o sebe postarat. Promluvím si s tebou, až se uklidním.“

Odejde do koupelny a zavře za sebou dveře (pokud má dítě problémy se separací nebo je mladší 5ti let, nechá dveře otevřené).

Maminka NEvyužije čas v koupelně zkoumáním všech důvodů, proč je její dítě nevděčný a zlý spratek a proč spěje k tomu, aby se z něj stal masový vrah. Místo toho si jemně omyje paži, aby v sobě uklidnila zraněné dítě toužící po pomstě. Počítá do deseti a zhluboka dýchá. Připomene si, že její dítě má teď velký problém zvládnout emoce a že JEJÍ schopnost zůstat klidná bude zásadním faktorem, aby se to naučilo.

Připomene si, že jejím cílem je vychovat dítě, které CHCE zvládat svůj hněv a které si buduje emoční inteligenci. Trest tu nepomůže. Místo toho se s ní dítě potřebuje znovu propojit a získat pomoc ke zvládnutí emocí.

Po 5ti minutách maminka vyjde z koupelny. Podařilo se jí naladit se na přínosnější přístup. A vy víte, co to znamená – dívat se na věci z pohledu dítěte, abyste s ním mohli jednat trpělivě a s porozuměním.

Maminka přistoupí k synovi a klekne si k němu na jeho úroveň, přesto v bezpečné vzdálenosti, aby jí nemohl uhodit do obličeje (toto sníží jeho strach a tak bude méně pravděpodobné, že by k tomu došlo). „Tohle mě opravdu bolelo. Vím, že jsi byl rozčilený. Já ti ale nedovolím ubližovat mi. Lidé se nebijí.“

Adrian: „Ale to není fér. Já POTŘEBUJU jít k Jakovi domů. Včera jsi řekla, že můžu.“ (všimněte si, že Adrian ignoruje fakt, že jí uhodil. Maminka si uvědomuje, že dokud mu nepomůže s jeho emocemi, nebude schopen vstřebat ponaučení o ubližování, které mu chce dát.)

Maminka: „Ano, řekla. Vidím, proč jsi tak zklamaný. Věci se ale změnily, protože babička potřebuje, abychom u ní dnes přespali. Nebudu tě moct od Jakea vyzvednout. Je mi to moc líto. Vím, že jsi se moc těšil.“

Adrian: „Porušila si slib! Jsi lhářka!“

Adrian je stále hodně rozzlobený, ale empatie maminky ho uklidňuje a umožňuje mu, aby znovu nezareagoval fyzicky, ale pouze verbálně. Zuřivě od ní odběhne na opačný konec místnosti. Maminka ví, že toto je ve skutečnosti zlepšení. Raději se vzdálí, než aby opět uhodil.

Maminka (uznává jeho hněv): „Jsi na mě hodně naštvaný, Adriane. Myslíš si, že jsem porušila slib.“ Maminka ignoruje, že jí nazval lhářkou, kterou pro něj v tuto chvíli skutečně je, i když většinou své slovo dodržuje. Uznává jeho hněv a rozčilení, které ho dohnaly k ataku.

Adrian (křičí): „PŘESNĚ TAK! Porušila jsi slib! Řekla jsi, že můžu!“

Maminka (pro teď ignoruje jeho zvýšený hlas, mluví laskavě a klidně, uznává jeho hněv, ukazuje vzor převzetí zodpovědnosti). „Dovolila jsem ti jít a teď tě nechci pustit. Máš pravdu, nedodržela jsem slovo. Měla jsem dobrý důvod, ale stejně jsem slib porušila. Nedivím se, že se cítíš vzteklý a ublížený.“

Adrian (empatie maminky mu pomáhá jí důvěřovat): „Všechny ostatní děti tam jdou! Já budu jediný, kdo tam nebude!“

Maminka: „Ach jo, zlato. Nedivím se, že jsi rozčilený. Chceš tam být se všemi ostatními.“

Adrian (znovu útočí, raději bude bojovat, než plakat – to je snesitelnější): „Nikdy mě nikam nepouštíš! Proto nemám žádné kamarády! Je to kvůli tobě! Jsi lhářka a strašná máma!“

Maminka neupozorňuje na všechny ty věci, které pro něj dělá, ani že ve většině případů své slovo dodržuje. Ani s ním nepolemizuje, jestli má kamarády. Vciťuje se do jeho rozčilení. „Zlato, je mi moc líto, že to je tak těžké…kéž bych tě dnes mohla pustit.“

Adrianovi se hrnou slzy do očí. Maminky porozumění mu poskytuje dostatečný pocit bezpečí, aby si dovolil cítit svou zranitelnost a strach ukrývající se pod hněvem. „Ty to nechápeš! Když nepůjdu, nenechají mě hrát s nimi o přestávce basket!“

Maminka: „Bojíš se, že už tě po dnešku nevezmou mezi sebe?“

Adrian začíná vzlykat. Maminka se k němu přiblíží a obejme ho. Chvíli pláče, nakonec přestane a posmrkává.

Adrian: „Jakub na mě bude naštvaný.“

Maminka: „Hmm…opravdu? Jen proto, že dneska nemůžeš přijít?“

Adrian: „Říká, že jen ti, co trénují pravidelně, můžou hrát.“

Maminka: „Aha! Chápu, proč se bojíš… Opravdu myslíš, že tě o pauze nebudou brát mezi sebe?“

Adrian (nyní už přemýšlí jasněji, neboť dostal šanci vyjádřit své pocity): „Je mi jedno, jestli se na mě Jakub bude zlobit. Stejně budu moct hrát. Když by mi to nedovolili, požádal bych o pomoc pana učitele.“

Maminka: „Dobrý nápad. Máte takové pravidlo, že všichni smí hrát?“

Adrian: „Jo. A taky…měli by mě do týmu chtít. Umím dobře nahrávat.“

Maminka: „Já bych tě do týmu chtěla vždycky.“ 

Adrian jí obejme.

Maminka: „Ale Adriane… ještě si potřebujeme promluvit o něčem důležitém. Podívej se na mojí paži.“

Adrian (nyní už bez potřeby bránit se, neboť uvolnil zdroj svého hněvu): „Omlouvám se, mami. Bolí to?“

Maminka: „Ano, bolí. Adriane, já rozumím, proč jsi byl naštvaný. Můžeš se vztekat, jak chceš. Ale v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ tě nenechám mi ubližovat. Lidé se nebijí.

Adrian: „Nechtěl jsem ti ublížit. Měl jsem hrozný vztek.“

Maminka: „Chápu, že jsi byl hodně rozzlobený. Vztek je v pořádku. Ale neexistuje tu žádná omluva pro bití. NIKDY. Co můžeš udělat příště, když budeš mít vztek?“

Adrian: „Zakřičet?“

Maminka: „Lepší než bití.“

Adrian: „Zadupat si nohama?“

Maminka: „Výborný nápad! Také můžeš zkusit to, co dělám já. Počítat do deseti a přitom zhluboka dýchat. Zkusme to.“

Adrian: „Dobře.“ (počítají společně do deseti a dýchají)

Maminka: „Adriane, myslíš, že se příště zvládneš takto zachovat? Zlobit se je v pořádku, ale bití NIKDY. Nikdy bych tě neuhodila. A nikdy nedovolím, abys uhodil ty mě.“

Adrian: „Mami, už nebudu nikoho bít. Zlepšuji se. Jen jsi mě překvapila, když jsi mi to řekla.“

Maminka: „Adriane, že jsi se zlobil, je v pořádku. A možná jsem ti to já mohla říci taky lépe. A je mi jasné, že i když jsem měla dobrý důvod, nedodržela jsem své slovo. Ale i když máš naprosté právo se hodně zlobit, NIKDY není správné někoho uhodit, ať se děje cokoli. Rozumíš?“

Adrian: „Dobře. Ruku na to.“ (podají si ruce)

Maminka: „Potřebujeme nějaké znamení, které tě upozorní, že začínáš mít zlost?“

Adrian: „Mohla bys zakřičet „Time out!?“ Jako rozhodčí?“

Maminka: „Určitě. Zkusím to. Co uděláš, když uslyšíš „Time out“?“

Adrian: „Budu počítat do deseti a zhluboka dýchat, ať se děje cokoliv.“

Maminka: „Dobře, domluveno. Tak a teď se pojďme nachystat k babičce. Máme zpoždění, takže teď opravdu potřebuji, abys mi pomohl se sbalit.“

Adrian: „Budu rychlý!“

Dokáží se děti vzpamatovat vždycky tak rychle? Ne.

Ale čím více budete tento přístup trénovat, tím rychleji se dokáží ovládnout a bude ubývat momentů, kdy se jim to nepodaří. Když zklidníte sami sebe, budou následovat vaše vedení.

Co se Adrian naučil?

• několik cenných dovedností, jak se ovládat

• že mu jeho maminka dokáže pomoci, když je rozčilený
• když se vyskytne problém, je dobré přiznat svůj podíl na jeho vytvoření tak, jak to udělala maminka
• že je schopný někomu ublížit a to opravdu NECHCE dělat
• že maminka stanoví hranice pro jeho chování a zajistí tak bezpečí pro všechny, což je obrovská úleva
• že jeho pocity jsou přijatelné a mohou vyprchat, jakmile si dovolí je cítit, že má volbu, jestli na jejich základě bude reagovat

A možná to nejdůležitější, že láska jeho maminky je bezpodmínečná, i když překročil všechny meze. Láska totiž nemá žádné hranice. Je tu jen láska.

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.Original article When your child hits you