Co říkat místo trestů, aby se dítě poučilo

„Dr. Lauro….vím, že musím zlepšit prevenci jako třeba trávit čas s mým synem, ale stále nevím, co říkat, aby se poučil, když se chová špatně. Nemůžete předejít všemu špatnému chování, že ne? Takže je stejně nějakým způsobem potřebujete poučit, mám pravdu?“

Prevence jako např. zůstat citově napojená se svým dítětem a pomoci mu s velkými emocemi, opravdu předchází spoustě „špatného chování.“ Ale děti budou stále potřebovat naše vedení. Vstupují do života připraveni učit se a obracejí se na nás, abychom je učili. Červená a modrá, dobré a špatné, co dělat, když jsou rozčílení, jak vyjádřit své potřeby a pocity.

Učíme je spoustě lekcí a často si ani nevšimneme, že je učíme! Protože ty verbální „lekce“ nikdy nenaučí naše dítě tolik, jako to, co ve skutečnosti děláme. Křičíme (tzn. máme záchvaty vzteku), když se rozzlobíme? Ony také. Nebo si všimneme, když začneme být podráždění a řekneme „Cítím se mrzutě…dej mi minutu, abych se uklidnil/a…budu hned zpátky…“? Ony se to naučí také.

Když se děti „špatně chovají“, ta hlavní lekce není v tom, co řeknete. Je to následující:

• Uklidníte se, což učí vaše dítě, jak samo sebe uklidnit.
• Znovu navázat s druhým vztah.
• Pomoci dítěti s jeho emocemi, i když stanovujete hranice.

Ale pokud jste nebyli vychováváni pozitivně, může se někdy toto zdát nemožné a možná se stále ptáte „co říkat“, abyste vedli dítě pozitivním způsobem. Zde je základní průvodce, jak začít:

1. Stanovte vhodné hranice.
„Poučit někoho“ znamená pevně vyjádřit své hranice a očekávání a dát dítěti nový směr. Když jsme frustrovaní, nejraději bychom zakřičeli na dítě, aby už přestalo dělat problémy. Jenže oni tak vyvádí proto, že oni MAJÍ problém a učí se hranice tím, že jim je stále znovu a znovu připomínáme. Když ztratíme trpělivost a vybuchneme, uvrhne to dítě do stavu nebezpečí. Bohužel to způsobí, že schopnost učení se tím zavře. Místo toho se zhluboka nadechněte a pokuste se přesměrovat impuls vašeho dítěte k přijatelnému chování.

„S kostkami se nehází…můžeš házet se svými plyšáky nebo jít ven a házet s míčem.“

„Ty víš, že dneska pro tebe dárek nekupujeme…vím, jak je to těžké…jestli je to pro tebe tak těžké, budeme muset odejít z obchodu a zkusit koupit dárek pro tvého bratrance příští týden.“

„Martínku, tvoje sestřička tě má moc ráda, A je potřeba, aby ona rozhodla, jestli chce obejmout. Můžeš se jí nejdříve zeptat?“

„Máme pravidlo, že se v autě nekřičí, abych mohla řídit bezpečně. Slyším, že se zlobíš a můžeš mi to říct slovy. Můžeš přestat křičet nebo musím zastavit?“

2. Uznejte pocity.
Děti se potřebují nejprve cítit pochopeny, aby byly schopny vám naslouchat a poučit se. Možná byste nejraději zakřičeli „Řekla jsem ti, že máš přestat si hrát a jít nahoru do vany! Kolikrát ti to mám říkat?!“ ale to dítě učí, že to nemyslíte vážně, dokud nezvýšíte hlas a nedává jim to žádný motiv ke spolupráce.

Místo toho uznejte jejich pohled a poskytněte jim jejich přání ve fantazii: „Slyším tě…nechceš jít do vany…je to hodně těžké přerušit hru…vsadím se, že až vyrosteš, nikdy si nepřestaneš hrát a budeš si hrát celou noc a každou noc, že ano? A asi už ani nikdy nepůjdeš spát! Pojď, zaletíme tím letadlem nahoru do koupelny.“

Vaše dítě se učí, že myslíte vážně to, co říkáte a že budete trvat na jeho spolupráci, ale že chápete, pokud se mu to nelíbí. Nedostane vždy to, co chce, ale dostane něco lepšího – někoho, kdo mu rozumí, ať se děje cokoliv.

3. Emocionální koučink
Když jsou lidé chyceni ve víru velkých emocí, schopnost učení se uzavře. Pomozte dětem s emocemi, než je se budete snažit poučovat. Většina z nás by nejraději řekla „Běž do svého pokoje a přijď, až se mnou budeš moct mluvit normálním tónem, mladá dámo!“ ale to pouze děti učí, že jsou v tom naprosto samy, aby ty své velké a děsivé emoce zvládly.

Místo toho zkuste: „Au! Ty víš, že v naší rodině k sobě mluvíme s respektem. Musíš být hodně rozčílená, abys ke mně mluvila takhle. Co se děje, zlato?“

Upozornili jste dítě na to, že řeklo něco, co vás ranilo, ale váš hlavní záměr není „poučit ho“, ale vytvořit bezpečí, aby vaše dítě mohlo zpracovat emoce. Učí se, že pocity nejsou děsivé, ani nebezpečné a že máme vždycky volbu, jak budeme reagovat.

Také se učí, že jeho slova mají sílu zraňovat a že to dělat nechce. A nakonec se učí, že i když je rozzlobené, vy víte, že uvnitř je dobré, jen má zrovna potíže a že vy tam jste, abyste mu pomohli.

4.Umožněte nápravu
Děti potřebují vědět, jak věci dát do pořádku, když je pokazí. Samozřejmě ne ve chvíli, kdy se vztekají. To nesvede nikdo. Poté, co je vztek přejde, chtějí mít šanci napravit chyby, obnovit dobrý pocit ze sebe a ze vztahu k druhému. My všichni to potřebujeme, že?

Většina z nás si myslí, že bychom měli říct „Okamžitě se běž omluvit svému bratrovi!“, ale to je ponižující a způsobí to, že dítě se bude vzpírat nápravě vztahu.

Místo toho mu pomozte s jeho emocemi, které chování způsobily a jakmile se dítě dostane zpět do rovnováhy, umožněte mu, aby vše zlepšil:

„Tvůj bráška se hodně rozzlobil, když jsi mu zbořil věž…zajímalo by mě, co by asi pomohlo, abyste se usmířili?…To je dobrý nápad!“

Pokud řekne „Nechci se s nim nikdy usmířit! Nenávidím ho!“ , potom je stále příliš rozzlobené a potřebuje, abyste mu pomohli s jeho emocemi. Vraťte se zpět k uznání jeho pocitů a pomozte mu projít jeho stavem:

„Pořád se dost zlobíš na brášku…a  je zrovna teď hodně těžké si připomenout, že někdy je ti s ním dobře a že by ses mohl vrátit zpátky k tomuhle dobrému místečku…vypadá to, jako bys možná potřeboval bráškovi něco říct…potřebuješ s tím pomoct?“

Jakmile už směřuje ke klidu, zkuste to znovu. Pokud stále vzdoruje, nechte nápravu na něm: „Vím, že se pořád na brášku zlobíš a já chápu proč…vím, že až se budeš cítit lépe, vymyslíš dobrý způsob, jak se s nim znovu udobřit a dát vše do pořádku.

Budete ohromeni, jak se vaše dítě bude skutečně snažit o nápravu, když se k tomu nebude cítit tlačeno. Učí se, že pokud poškodíme vztah s druhými, něco to stojí – a že může převzít zodpovědnost za nápravu svých chyb.

5. Pomozte dítěti uvažovat
Učení dítěte důležitým lekcím v životě sebou nese spoustu naslouchání a také povídání, ale kázání nefunguje. Učení probíhá pouze tehdy, jestliže je student připravený se učit. Zkoušejte sdílet svá pozorování a „přemýšlejte nahlas“, abyste pomohli dítěti uvažovat nad tím, proč se chová tak, jak se chová a také nad výsledky svého chování.

„Všimla jsem si, že poslední dobou s tebou bráška nechce zápasit…Zajímalo by mě, jestli je tu něco, co bys mohl udělat, aby se cítil bezpečně a užíval si to?“

„Vím, že mluvíš takovým tónem, protože se bojíš, že přijdeme na tu narozeninovou oslavu pozdě, zlato…ale já jsem pak nervózní, když slyším křik a nemůžu bezpečně řídit. Zajímalo by mě, jestli přijdeš na jiný způsob, jak mi říct, že tě to trápí?“

„Je to frustrující, když v testu zapomeneš vyjmenovaná slova, já vím…dobrá zpráva je, že tvůj mozek je jako sval a když ho budeš cvičit, můžeš se naučit cokoliv a být chytřejší. Chceš, abych ti pomohl/a s učením slov na příští týden?“

Pamatujte si, že jestliže vaše dítě „zlobí“, protože neví, jak se má správně chovat, tak postačí ho to jednoduše naučit. Ale pokud ví, jak se má správně chovat a přesto „zlobí“, je to volání o pomoc. Proto tím, že se sami uklidníte, znovu se na dítě napojíte a pomůžete mu s jeho emocemi ZATÍMCO stanovujete hranice, naučíte ho těm nejdůležitějším lekcím.

Pokud je toto vaším cílem, zjistíte, že víte přesně, co říkat… 

Kéž dnes tvoříte zázraky, velké a malé.

Požehnání, Laura

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.