Proč jim to musíme říkat pětkrát?

„Při jednom celkem typickém střetnutí otec pětkrát požádal svého osmiletého syna, aby se prosím šel vykoupat nebo osprchovat. Poté, co pátá prosba zazněla bez povšimnutí, otec chlapce zvedl a odnesl do koupelny. O několik minut později se dítě, stále nemyté, zatoulalo do jiné místnosti a hrálo videohru.“ – Elizabeth Kolbert

Tato situace může být extrémní, ale většina rodičů, které znám, zažila podobnou verzi. Je to dobrá otázka. Proč děti prostě nedělají to, co řekneme, když to řekneme poprvé?! 

A existuje dobrá odpověď. Ve skutečnosti několik. Zde je osm důvodů z pohledu dítěte plus řešení, která fungují pro rodiče!

1. Nesdílejí naše priority.

Žádné dítě ve skutečnosti nechápe, proč je koupel tak důležitá. Ta činnost, do které je dítě zabrané, je pro něj v tu chvíli důležitější. Možná vám to nebude připadat důležité, ale dětská hra je jeho dílem. Tak se mladí lidé učí. Je to dobře. Chcete dítě, které jedná z vlastní motivace a zájmu spíše než, aby očekávalo, že ho zabavíte vy.

Řešení:

Nejprve se na dítě napojte, všimněte si, na čem pracuje, a uznejte jeho priority:

„Páni, ty stavíš nějaký složitý stroj! Můžeš mi ukázat, jak to funguje?“

Poté mu dejte varování, že se chystáte potlačit jeho agendu vlastními:

„Davide, je čas na koupel. Chceš se vykoupat hned, nebo za pět minut? Dobře, pět minut bez kňourání? Dobře, dohoda, ruku na to!“

2. Naučili jsme je, aby nám nevěnovali pozornost, dokud nebudeme křičet a vyhrožovat.

Vaše dítě není hloupé. Ví, že před koupáním získá trochu času, když vás bude ignorovat. To ho nedělá špatným, je to lidská bytost. Takže pokud se vaše dítě chová jako ten osmiletý kluk, který ignoroval pět žádostí, znamená to, že jste ho naučili, že to nemyslíte vážně, dokud nezakřičíte.

Řešení

Místo toho, abyste štěkali pokyny po celé místnosti, přesuňte se blíže ke svému dítěti a dotkněte se ho. Napojte se na něj tím, že okomentujete, co dělá. Pak řekněte:

„Promiň, Isabelo, potřebuji ti něco říct.“

a počkejte, až se vám podívá do očí. Pokud zírá do obrazovky, varujte ji, že hru nebo televizi pozastavíte. Nepřibližujte se, dokud neuvidíte oční kontakt, aby věděla, že to myslíte vážně. Pokud se odvrátí od sledování obrazovky, požádejte ji, aby vám zopakovala, co jste řekli. Vydejte pouze jedno varování a poté se držte časového limitu, na kterém jste se dohodli. Buďte důslední a trvejte na svém požadavku. Pokud to neuděláte, trénujete ji, aby nebrala vaše žádosti vážně.

3. Potřebují naši pomoc při přechodu od jedné činnosti ke druhé.

Když jste zabráni do práce na svém počítači, není pro vás těžké se odtrhnout a věnovat se kňourajícímu dítěti? Děti prožívají naše opakované „otravování“ úplně stejně jako prožíváme my jejich kňourání. To znamená, že se ho snaží ztlumit.

Řešení

Dejte jedno varování. Když se za pět minut vrátíte, napojte se znovu a okomentujte jeho hru: „Páni, podívej, ty vlaky jdou!“ Připomeňte mu vaši dohodu:

„Dobře, Kryštofe, už je to pět minut. Pamatuješ si naši dohodu? Pět minut a žádné protesty. Je čas jít do vany.“

Poté vytvořte z jeho hry most k tomu, co požadujete:

„Chceš, aby ty dvě lokomotivy vyskočily z trati a závodily do koupelny? Hele, já si vezmu tuhle a ty si vezmeš tu druhou a jedéééém!“ 

4. Jejich racionální mozek se stále vyvíjí.

Jejich přední část mozku si stále ještě rozvíjí schopnost přepínat z toho, co chtějí, na to, co chcete vy. Pokaždé, když stanovíte hranici, která vyžaduje, aby se vaše dítě vzdalo toho, co chce a mohlo udělat to, co chcete vy, musí si vybrat. Když se rozhodne, že váš vzájemný vztah je v tuto chvíli důležitější než to, co chce, bude se řídit vašimi pokyny. Pokaždé, když to dělá, posiluje nervové dráhy v mozku, které mu pomáhají zvolit vyšší cíl. Tímto způsobem si děti rozvíjejí sebekázeň.

Funguje to však pouze v případě, že to vaše dítě udělá s alespoň malou ochotou. Pokud ho táhnete za kopání a křiku, pak vzdoruje a není to jeho volba. Nebudu ony nervové dráhy pro sebekázeň. Slovo sebekázeň obsahuje „sebe“. Vybíráme si zevnitř, ze sebe.

Řešení

Nastavujte hranice s empatií, aby dítě CHTĚLO spolupracovat a mělo spoustu možností potrénovat mozek, aby volil vyššího cíle.

5. Necítí, že jim skutečně nasloucháte a cítí tlak.

Nemůžeme DONUTIT děti poslouchat, bez toho, aniž bychom byli ochotni ublížit jejich tělům a zlomit jejich duši. Děti musí CHTÍT spolupracovat. Naštěstí nám děti obvykle poskytují spoustu momentů k pochybnostem a řídí se našimi pravidly, pokud mají pocit, že jim nasloucháme a že mají alespoň trochu kontroly nebo možnost volby.

Řešení

Uznejte pohled dítěte. Pokud je to možné, dejte mu na výběr.

„Slyším tě. Říkáš to nahlas a jasně – NECHCEŠ DO VANY. Vůbec se nechceš vykoupat. Vsadím se, že až budeš starší, NIKDY se nebudeš vykoupat, že? …. A dnes večer opravdu musíš umýt ve vodě. Máš na výběr. Můžeš si vybrat vanu, sprchu nebo pořádnou masáž houbičkou. Co by tě nejvíc bavilo?“

Když svému dítěti nasloucháte, může vás to někdy dokonce přesvědčit, abyste udělali kompromis nebo změnili svou pozici. To je v pořádku. Jen mu vysvětlete své uvažování, aby  vědělo, že to byl jeho způsob řešení (výhra / výhra), které změnilo váš názor, nikoli jeho tvrdohlavost.

6. Cítí se od nás odpojeni.

Když děti nenásledují naše vedení, je to často proto, že se od nás cítí odpojeny. Proč by se, proboha, vaše dítě cítilo odpojeno? Protože byl od vás celý den pryč. Nebo jste nad ním dnes ráno ztratili nervy. Nebo se na vás zlobí, protože mladšího sourozence máte vždy na klíně. Nebo se spoléháte na posílání do kouta, výhrůžky a tresty, místo abyste se na něj napojili. Nebo možná jen proto, že je to malý člověk ve velkém světě, a to se děsivé. A všechny ty děsivé pocity jsou potlačeny dovnitř, kde blokují schopnost dítěte se láskyplně napojovat.

Řešení

Neustále obnovujte napojení tím, že se vcítíte do zkušeností svého dítěte, ať už během toho, kdy mu říkáte, jak se má chovat nebo kdykoli máte příležitost po celý den. Připravte se na to, že se všechny ty zastrčené pocity vyplaví silněji, protože se dítě díky vaší vřelé pozornosti, bude cítit bezpečněji. Když začne vyvádět nebo se rozpláče, zůstaňte soucitní. Poté, co mělo příležitost vám „ukázat“ všechny tyto pocity, které ho tížily, bude se vaše dítě cítit znovu napojeno a bude více spolupracovat.

7. Už to s vámi vzdali.

Děti přirozeně hledají oporu a vedení svých rodičů. Pokud jsou přesvědčeni, že jsme na jejich straně, chtějí nás potěšit. Pokud tedy vaše dítě vzdoruje nebo stále bojujete, je to rudý praporek, znamení, že váš vztah potřebuje posílit.

Řešení

Půl hodiny speciálního času, každý den. Zdá se to tak jednoduché, že většina rodičů účinek podceňuje. Nikdy jsem však neviděla, že by speciální čas selhal v posílení vztahu rodič-dítě, což dětem vždy pomáhá chtít více spolupracovat. Speciální čas také pomáhá vašemu dítěti překonat jakékoli problémy, se kterými se v tuto chvíli potýká, takže děti jsou šťastnější a emocionálně zdravější.

Smích také pomáhá napojovat se jeden na druhého a „zápasení“ je obvykle nejjednodušší způsob, jak dítě rozesmát. Každé dítě potřebuje pořádnou porci smíchu a chichotání ráno i večer, aby zůstalo napojené. Když je vztah napjatý, smích je často tou nejjednodušší cestou zpět.

8. Jsou to lidé.

Síla vytváří protitlak. Všichni lidé vzdorují tlaku od druhých a děti se nijak neliší. Když se děti cítí „tlačeny“, děti se silnou vůlí se vzbouří a děti, které mají tendenci spíše vyhovět, ztratí iniciativu a schopnost postavit se za sebe.

Řešení

Ujistěte se, že vaše dítě ví, že jste na jeho straně a má volbu. Koučujte své dítě, místo abyste se ho pokoušeli ovládat. Nasloucháním vychováváte člověka, který dokáže myslet sám za sebe, postavit se za to, co je správné, a pravděpodobně nebude využíván.

Diskuse o tom, zda jsou děti rozmazlené, vždy obviňují rodiče, že vychovávají děti, které nejsou poslušné, jako by poslušnost byla svatým grálem, o který by rodiče měli usilovat. Ale vy přeci chcete vychovávat dítě, které je disciplinované a CHCE spolupracovat? To se velmi liší od poslušnosti, kde kázeň vychází zvenčí.. 

Jak řekl H. L. Mencken:

„Morálka dělá to, co je správné, bez ohledu na to, co ti řeknou. Poslušnost dělá to, co ti řeknou, bez ohledu na to, co je správné.“

Citát je převzat z článku, který nezmiňuje žádný z výše uvedených důvodů, proč děti nedělají to, co jim bylo řečeno. Autor místo toho říká, že děti ignorují rodiče, protože „Rodiče chtějí souhlas svých dětí“ a „obávejte se, že je poškodíte, … tím, že je frustrujete“. Toto obvinění vyplývá z každé diskuse o tom, že dnešní děti jsou rozmazlené. Ale já toto neberu. Muž, který zvedl svého osmiletého a dal ho do koupelny, se nebál stanovit limit, protože chtěl souhlas svého syna. Pro mě to znamená, že syn nerespektoval hranici, protože jeho táta nebyl důsledný. Vytrénoval své dítě, aby ho ignorovalo. A večer zakončil s největší pravděpodobností křikem nebo plácáním, které ničí respekt a vztah s dítětem, a tím snižují budoucí spolupráci.

Zdá se, že stanovování empatických hranic vyžaduje hodně práce, že? Ano, na začátku. 

Bylo by jistě jednodušší, kdyby děti okamžitě vyhověly každému našeho požadavku bez otázek. Dobrou zprávou však je, že důsledné dodržování těchto postupů nejen vychovává dítě k sebekázni, ale vychovává také dítě, které ví, že jste důslední, takže není třeba ho pětkrát žádat, aby něco udělalo. Díky tomu je mnohem jednodušší dostat ho do vany.

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of www.AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.

Original article: Obedience: Why Do You Have To Tell Them Five Times?