Měli bychom se s dítětem domlouvat?

„Já se s dětmi nedohaduji. Myslím, že by to pro ně bylo matoucí…a neříkala jste v předchozím příspěvku, že rodiče by měli být pevní ve svých zásadách, aby mohly děti důvěřovat tomu, co jim říkáme? Když přistoupíme na diskuzi, nedáváme tím dítěti najevo, že rodič nemá sebedůvěru k tomu, aby vyžadoval dodržení hranice? Nedávalo by větší smysl říct dítěti rovnou, jestli je určitý požadavek volbou místo toho, abychom nejdřív od něj něco vyžadovali a pak mu dovolili diskutovat, jak z toho vyklouznout?“    Sylv

Sylv má samozřejmě pravdu. Jestliže je jasné, že z hranice nechceme ustoupit a nejsme otevřeni domluvě, pak to musíme dát jasně najevo:

„Máme pravidlo, že před večeří nakrmíš psa.“

„Nevyjedeme, dokud všichni nebudou mít zapnuté pásy.“

Naproti tomu, když netrváme na způsobu, jakým dítě náš požadavek splní a dáme jim na výběr, většina dětí spolupracuje lépe. Nikdo není rád, když je to něčeho tlačen.

„Chceš si nejdříve obléci boty nebo bundu?“

„Chceš si umýt obličej sám nebo chceš, abych to udělala já?“

Co když ale stanovíme hranici a dítě se s vámi začne dohadovat? Pokud se jedná o hranici, o které se nediskutuje, pak nevyjednáváme, přestože nemůžeme dítě vinit z toho, že to zkouší (zde opravdu pomáhá smysl pro humor.)

„Říkáš, že NIKDY nepůjdeš spát? Aha, dobře, pojď sem, ty nespavče! Já jsem zápasník „Uspávač“ a vždycky tohohle kluka přeperu!“

Někdy to znamená, že prostě musíme říct NE a držet se toho. I když naši hranici doprovázejí slzy.

Ale pamatujte, že není důvod, proč byste při tom měli být zlí. Můžete být pevní a jasně stanovovat hranice a zároveň chápat, proč se to dítěti nelíbí.

„Já tě slyším. Je opravdu těžké přestat si hrát a jít do postele, když tvůj bráška může být ještě vzhůru. Až ti bude osm, také budeš moct zůstat vzhůru déle. A teď to stále znamená, že je čas jít spinkat. Pojďme.“

Jindy se samozřejmě stane i to, že nám dítě sdělí, co by rádo a my si uvědomíme, že můžete trochu slevit a oba budeme spokojení. V tom případě to řekněme hned na začátku. Nicméně udělejte to tak, že vyzvete dítě, aby společně s vámi nalezlo řešení, které bude dobré pro obě strany.

„Dobře. Slyším, že chceš zůstat v parku déle…a já se zase potřebuji dostat včas domů, abych stihla udělat večeři. Jak to uděláme? Hmm…když zůstaneme dalších 20 minut, tak večeři nestihnu. A co kdybyste mi vy dva pomohli oloupat brambory? Super! Našli jsme řešení, které funguje jak pro mě, tak pro vás. Můžeme zůstat ještě 10 minut.“

Takto se děti učí hledat řešení „výhra-výhra,“ což je ve vztazích nezbytná dovednost. Měly by dosáhnout svého kňouráním nebo vyhrožováním? Absolutně ne. Měly by se naučit, že mohou získat to, co chtějí, předložením dobrých argumentů, které pak rozumným, vtipným a elegantním způsobem povedou k uspokojení vašich a zároveň i jejich vlastních potřeb? Určitě, pokud chcete, aby se v životě někam dostaly.

Uprostřed vyjednávání je nejtěžší osvobodit se od toho, co potřebujete my sami. Jistě, že potřebuje dostat to oříškové máslo z vlasů, ale lze to udělat v kuchyňském dřezu místo ve sprše? Samozřejmě, že potřebuje boty, ale může si je donést do auta a nazout si je tam? Je těžké dělat tato rozhodnutí pod tlakem. Pokuste zachovat klid, když je zvažujete. Pokud jste příliš vystresovaní a je pro vás v tu chvíli těžké být otevřeni dohodě, smíte použít svou pozici dospělého:

„Rozumím, že si myslíš, že to bude pro mě v pořádku, když tě teď vezmu do obchodu a pak se vrátím pro tvého brášku. To ale znamená jezdit tam a zpátky a já už jsem teď dost unavená z tohohle náročného dne. Děkuju, že jsi se snažil přijít s nějakým nápadem, zlato, ale dneska potřebuji, aby to bylo co nejjednodušší. Potřebujeme být všichni připraveni odjet do 15ti minut. Co pro to teď můžeme všichni udělat?“

Nezblázním se z tohohle? Ano, a proto bude někdy potřeba využít své pozice rodiče a jednoduše dát najevo, že nejste otevřeni žádné diskuzi. A protože se většinou snažíte najít řešení, které vyhovuje oběma stranám, děti to vezmou.

Není to trochu moc práce? Ano, ale učíte tím děti velmi potřebné dovednosti pro život. Když mé dceři bylo 14, jednou mi řekla toto:

„Mami, vím, že se mě budeš ptát, jak zvládnu udělat všechny úkoly, když strávím celou sobotu s kamarády v zábavním parku. Ale já mám všechno hotové, takže mi zbývá jen dějepis. A když vstanu v neděli brzy ráno, zvládnu to v pohodě dokončit.“

Chápete, co tím mám na mysli? Jakmile děti vstoupí do puberty, vytuší vaše námitky. A co víc, vaše námitky zahrnou do svého plánování a převezmou zodpovědnost dříve, než otevřete pusu.

A tomu říkám „výhra-výhra!“

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.

Original article Should we negotiate with our child?