AHA rodičovství v kostce

Jak vychovat šťastné dítě

otištěno v Týdeníku Rozhlas č. 13/2016

V dnešní době se setkáváme se spoustou různých výchovných stylů a doporučení. Co si vybrat?

Máme volit přísnější výchovu, jejímž výsledkem je, že děti poslouchají na slovo, chovají se slušně a bez řečí plní své povinnosti, a pokud tomu tak není, následuje trest, aby se poučily? Nebo se raději přikloníme k liberálnějšímu přístupu, ale máme zároveň strach, že vychováme dítě rozmazlené, sobecké, které si dělá, co chce a neposlouchá?

Existuje způsob, jak vychovat šťastné, zodpovědné, ohleduplné a schopné dítě bez křiku, vyhrožování, trestů, uplácení, vyčítání a proseb?

Americká klinická psycholožka a matka dvou dětí Laura Markhamová potvrzuje, že to možné je. Ví, o čem mluví: čerpá nejen z nejnovějších výzkumů v oblasti vývoje dětského mozku, ale také z mnohaleté praxe s rodiči a dětmi, a v neposlední řadě z vlastní zkušenosti matky dvou dětí. Nejnověji své názory shrnula v knize AHA! Rodičovství – Jak přestat křičet a začít žít s dětmi v harmonii.

EMPATIE A NAPOJENÍ

Přístup Laury Markhamové nejlépe vystihují dvě klíčová slova: empatie a napojení.

Co to znamená?

Za každým nežádoucím chováním dítěte se skrývají nevyjádřené emoce a neuspokojená potřeba. Veškeré zlobení, záchvaty vzteku, lhaní, bití druhého a další nežádoucí projevy jsou vlastně voláním dítěte o pomoc.

Pokud dítěti skrz empatii pomůžeme tyto emoce zpracovat a zároveň budeme cíleně budovat hluboký a blízký vztah (napojení), výrazně tím snížíme četnost emocionálních výbuchů a záchvatů vzteku, dítě přestane mít potřebu s námi bojovat a bude chtít spolupracovat. Ne proto, že se nás bojí nebo že mu hrozí trest, ale z jediného opravdového důvodu, pro který je samo ochotno dělat to, co po něm požadujeme – protože nás miluje a respektuje, důvěřuje nám a chce přirozeně následovat naše vedení.

Laura Markhamová nabízí tři principy, jak toho docílit: prvním principem je ovládat vlastní emoce
a reakce, druhým principem je napojit se na dítě a rozvíjet blízký vztah, a konečně třetí princip znamená dítě vést, nikoli ovládat.

Pojďme se blíže podívat na to, co se pod těmito tezemi skrývá.

OVLÁDAT VLASTNÍ EMOCE A REAKCE

Proč vlastně nemáme křičet, když je to v mnoha případech tak účinné? Dítě přece přestane dělat to, co nechceme.

Ano, je to účinné a dítě přestane. Zastrašili jsme ho. Je vyděšené, bojí se a to přináší okamžité výsledky. Ale je to opravdu to nejlepší řešení pro jeho vývoj z dlouhodobého hlediska? Vychováme z něj tímto způsobem emocionálně zdravé dítě? Určitě ne.

Když křičíme, učí to dítě pouze také křičet a neučí ho tomu, čemu ho chceme v dané situaci ve skutečnosti naučit. Když křičíme, mozek dítěte se dostane do stavu „útok, útěk nebo útlum“ a jeho organismus to vyhodnotí jako stav nouze. Následkem toho se rozumová část mozku zavře a dítě přestává být schopno přijímat jakékoli informace. Když křičíme, dítě nás v tu chvíli nemůže slyšet a není schopno se od nás ničemu na­učit. Musíme tedy nejprve ovládnout naše vlastní reakce, pomoci dítěti s jeho emocemi a teprve potom ho něco učit.

Dalším důvodem, proč přestat na děti křičet, je to, že děti se od nás učí nejvíce nápodobou. Pokud tedy chceme, aby se přestaly vztekat, nekřičely, vyjadřovaly své pocity a potřeby vhodným způsobem a chovaly se k druhým lidem s respektem, naučíme je to nejúčinněji tím, že jim to budeme každý den sami demonstrovat svým vlastním chováním.

ROZVÍJET BLÍZKÝ VZTAH
Laura Markhamová ve své knize zdůrazňuje, že

80% našeho rodičovského vlivu záleží na tom, jak hluboký a blízký je náš vztah s dítětem, a jen z 20% ho ovlivňujeme tím, co ho učíme.

Součástí naší rodičovské práce je stanovovat dítěti hranice, odmítnout jeho nereálné požadavky a usměrňovat jeho chování. Tím samozřejmě bráníme dítěti v tom, co chce. K tomu si připočítejme ještě hektičnost naší doby a mnoho chvil odloučení, které s dětmi v běžném životě zažíváme – a v součtu toho všeho se mezi námi a dítětem přirozeně vytváří napětí a negativita. Děti nás ovšem stále milují a důvěřují nám, protože jsme jejich svět a v jiných chvílích jim projevujeme naši lásku a oddanost. V těchto momentech se opět napojujeme na sebe navzájem a to vše znovu vyrovnává jejich tzv. „citové konto“.

Pokud nás dítě ignoruje, dělá naschvály, neposlouchá a je vzdorovité, nejedná se o problém výchovný, nýbrž vztahový.

Je to pro nás znamení, červený praporek, že naše dítě se na nás potřebuje znovu napojit a dosytit se naší pozorností. Dítě potřebuje cítit, že jsme na jeho straně a že ho budeme milovat právě v těch chvílích, kdy si to nejméně „zaslouží“. Za takových podmínek je jeho dětský mozek schopen naučit se regulovat své emoce a následovat naše vedení. Bez takového důvěrného pouta máme jen malý vliv („Moje dítě mě prostě neposlouchá!“) a rodičovství začne být velmi vyčerpávající. Jak říká autorka, být rodičem je ta nejtěžší práce na světě a láskyplný vztah s našimi dětmi nám vrací radost z výchovy.

Naučme se děti jemně vést, místo abychom se ho snažili manipulovat a ovládat. Dítě pak bude chtít spolupracovat. Ano, je potřeba stanovit jasné hranice, a pokud to uděláme s empatií a respektem, zjistíme, že nám dítě ve většině případů mnohem snáze vyhoví.

CO JE EMOČNÍ INTELIGENCE?
Jeden z důležitých vzkazů autorky, který se vine celou její knihou, je fakt, že pokud chceme skutečně změnit chování dítěte, musíme se zabývat jeho hlavní příčinou, tím, co ho spouští – a to jsou naše emoce. Děti jsou předurčeny k tomu, aby nás napodobovaly. Proto nezbytnou částí naší rodičovské péče je naučit je, jak pracovat s emocemi. Pokud umíme zvládat naše vlastní emoce, pokud máme s dětmi blízký vztah a ony se cítí na nás napojeny, budou ve většině případů následovat naše vedení.

Emoční inteligence zahrnuje porozumění vlastním emocím, umění zvládat naše emoce, a tedy i naše reakce a chování, a také porozumění emocím druhých lidí. V dnešní době se klade velký důraz na rozumovou inteligenci, tedy na to, aby dítě bylo chytré a mělo znalosti. Proč? Věříme, že díky tomu bude naše dítě v životě úspěšné.

Do jisté míry to opravdu našim dětem k úspěchu pomůže, ale odborníci se nyní již domnívají, že emoční inteligence je pro úspěch v životě dokonce důležitější než inteligence rozumová. Přemýšlejme společně.

Lidé dostávají v práci výpovědi, protože nedokáží ovládat své emoce. Například nejsou schopni dokončit pracovní úkol, neboť práci neustále odkládají, což znamená, že neumějí pracovat se svým strachem, možná vyvolávají spory se svými kolegy nebo se nedokážou vcítit do druhého člověka. To samé se týká školy. Jestliže máme dítě, které dokáže dostatečně ovládat své vnitřní impulzy a ve třídě se soustředit, bude ve škole úspěšnější. Jestliže bude dítě umět navázat vztah se svým učitelem, bude ve třídě úspěšnější. Pokud budeme mít dítě, které si umí vytvořit vztahy s ostatními dětmi a ustojí i chvíle, kdy se objeví problémy, bude úspěšnější ve škole, ve skupině vrstevníků a v jakékoli jiné mimoškolní aktivitě. A konečně když děti vyrostou, emoční inteligence jim pomůže rozvinout vztahy, které budou zdravé a úspěšné.

K ČEMU JSOU DOBRÉ EMOCE?

Jaký přístup zaujímáte k emocím? Bojíte se jich, potlačujete je, nebo proti nim bojujete? Utíkáte od nich?

Emoce jsou pro nás velice důležité, je to náš kontrolní systém. Vždy mají pro nás nějaký vzkaz. Je na nás, jestli jim budeme naslouchat, nebo je na chvíli umlčíme a zatlačíme do podvědomí, kde na nimi nemáme žádnou kontrolu, aby pak v nestřeženém okamžiku nekontrolovatelně vybublaly na povrch.

Když nám nějaký přístroj signalizuje, že potřebuje opravit, vypnete kontrolku signalizující poruchu a děláte, jako by se nic nedělo, až přestane fungovat nadobro, nebo se budete snažit zjistit příčinu a necháte ho opravit?

S dětskými emocemi je to úplně stejné. Pokud dáme dětem najevo, že emoce nejsou nebezpečné, že jsme ochotni jim naslouchat, nechat je bezpečně vyjádřit a pomůžeme je dětem zvládnout, emoce jednoduše vyprchají. Emoce a naše potřeby chtějí být vyslyšeny. Pokud si je dovolíme pocítit, dostaneme je z podvědomí do běžného vědomí, kde nad nimi máme kontrolu.

Jakmile pochopíme, na jakou neuspokojenou potřebu nás emoce upozorňují, „emoční vzkaz“ je doručen a emoce pominou.

Každý z nás si na zádech nosíme pomyslný „emocionální batoh“ a ten potřebujeme v bezpečí vyprázdnit, abychom nejednali pod jeho vlivem.

V knize AHA! Rodičovství najdete návody, jak na to.

DOVOLTE SI NETRESTAT
Pokud nepoužijeme výhrůžky a tresty, jak se pak dítě naučí správnému chování? Výzkum ukazuje, že tresty vedou jen k dalšímu nárůstu špatného chování.

Slovník definuje slovo „trest“ jako „jednání s cílem ublížit“, fyzicky či psychologicky, aby se druhý poučil. To znamená, že tresty jsou efektivní pouze do té míry, pokud je dítě zažívá jako bolestné. Pokud tedy trestáme, způsobujeme dítěti bolest a tím ztrácíme respekt a vliv. Tresty ani neplní účel, který si od nich slibujeme – aby z dítěte vyrostl zodpovědný člověk, který dokáže napravit své chyby.

Dítě, které je trestané, nejedná z vnitřní motivace chovat se lépe a jednat morálně a zodpovědně. Místo toho se soustředí pouze na to, aby příště nebylo odhaleno.

Co tedy místo trestů?

Přístup Laury Markhamové je jasný – jemné vedení a empaticky stanovené hranice.

Znamená to, že než začneme kázat a dítěti domlouvat, musíme se zastavit, odolat pokušení použít výhrůžku nebo trest, napojit se na dítě a vidět situaci jeho očima, uznat jeho pocity a pomoci mu je zpracovat. Zjistit, proč tak jednalo a jaká neuspokojená potřeba se za jeho nepatřičným chováním skrývá, a zároveň trvat na stanovených hranicích. Pak teprve bude dítě připraveno se poučit a otevřeno tomu, aby vymyslelo, jak věci napravit.

Pravidlo zní: Stanovujeme hranice pro chování a jednání, emoce jsou však vítány.

Linda Malenovská, iniciátorka projektu AHA rodičovství v ČR

únor 2016