Co když cítím ke svému dítěti silné negativní emoce?

Chtěla bych zmínit téma, které se teď poslední dva týdny v mé praxi s klientkami objevuje velmi intenzivně.

„Necítím ke svým dětem lásku, poslední týdny nespí a pořád řvou, snad jsem si je neměla ani pořizovat. Co mám dělat s těmi mými emocemi vůči nim?“

„Nezvládám to. I když nechci a vím, že to je špatně, dnes jsem mu dala i na zadek. Bojím se, jaké trauma mu způsobuju.“

„Jsem úplně vyřízená, už nevím, co mám dělat, ubližuji svému dítěti, nezvládám svůj vztek.“

Cítit ke svému dítěti opakovaně vztek, odpor, nenávist a dostávat se opakovaně do stavů bezmoci je pro nás, mámy, které se tak snažíme být vědomé, respektující, laskavé a dost dobré, těžké a nesmírně bolestivé.

Osobně jsem si prošla všechny tyhle pocity. Nad to, že cítíte primárně třeba vztek, přichází další vrstva. Začnete o sobě pochybovat, že je s vámi asi něco špatně, protože jinak byste tohle nedělaly. Začnete VĚŘIT, že své děti asi opravdu nemilujete. 

Přichází strach, co to znamená, kdyby to byla skutečně pravda. Začnete se bát samy sebe, svých reakcí a důsledků, které by to mohlo přinést. Další vrstva, další stres.

Je to velmi bolestivý stav. A je to z části proto, že je to pořád ještě téma, o kterém se dostatečně nemluví. 

Málokterá žena se s tímhle emočním batohem svěří, protože se stydí, a protože se bojí reakce okolí. A nutno dodat, že právem.

Většina lidí nechápe, jak fungují emoce a tak v lepším případě začne ženě radit (což na emoce v první instanci vůbec nepomáhá), v horším případě se vyděsí s ní a v důsledku toho jí začne kritizovat, bagatelizovat její situaci nebo jí rovnou odveze na psychiatrii.

Okolí většinou nerozumí tomu, že žena obvykle potřebuje pouze podporu, pochopení, ujištění a fyzickou pomoc druhých lidí, aby na děti nebyla sama. 

Ačkoli jsme nějak přijali jako společenskou normu, že je NORMÁLNÍ být na děti sama 20 hodin denně se vším, co k tomu patří (nevyspání, psychické, emoční vyčerpání, fyzická péče, vyrovnávání se s novou rolí, sociální izolace, zvládání práce, domácnosti), NORMÁLNÍ TO NENÍ. Je to nepřirozené, je to často nad lidské síly jednoho člověka. V minulosti tu byla vesnice, příbuzní, širší rodina a bylo přirozené, že se o děti staralo více lidí. Ženy se mě ptají na rychlou radu. 

Co s tím?

1. VNITŘNĚ PŘIJMOUT MYŠLENKU, ŽE „NEMUSÍM VŽDY CÍTIT LÁSKU KE SVÝM DĚTEM.“

Je velmi osvobozující sejmout ze sebe ten velký tlak. Když to uděláme, většinou se nám velmi uleví a my tu lásku paradoxně začneme zase cítit a o hodně víc. 

Samozřejmě, že lásku ke svým dětem nemůžeme cítit, když jsme zoufalé, vzteklé, vyděšené, absolutně vyčerpané, zavřené s dětmi 20 hodin denně, když neustále pláčou, když se nemáme čas ani najíst nebo jít na wc. Náš sebezáchovný systém nám velí „udělej něco, zachraň se, bojuj, uteč, musíš to vyřešit.“ Nelze někoho milovat, když jsem absolutně prázdná a vyčerpaná a sama potřebuji lásky a péče kopec.

2. MILOVAT SE SKRZ VŠECHNY TYHLE NEPŘÍJEMNÉ DĚSIVÉ POCITY A ZPRACOVÁVAT JE (třeba i s pomocí terapeuta). Sebeláska, trpělivost a soucit sama k sobě jsou tu klíčové. 

Velmi léčivé jsou tyto věty z EFT:

„I přestože mám pocit, že svým dětem jen ubližuju, mám se ráda a odpouštím si.“

„I přestože teď necítím lásku ke svým dětem, mám se ráda a odpouštím si.“

3. OKAMŽITĚ SI ZAJISTIT POMOC 

Opravdu nečekejte, až to dojde do bodu, kdy se definitivně zhroutíte a okolí vám ze strachu tu sanitku do Bohnic zavolá. Ano, někdy je potřeba odborná pomoc, ale z vlastní zkušenosti a ze své praxe terapeuta vím, že ještě zbývá spousta kroků, které by se daly udělat, aby k tomu vůbec nemuselo docházet.

4. KAŽDÝ DEN SI UMOŽNIT BÝT CHVÍLI SAMA A DĚLAT NĚCO, CO MĚ POTĚŠÍ, UKLIDNÍ, UDĚLÁ RADOST 

Meditujte, tančete, koukejte doblba, čtěte si, spěte, dejte si koupel, poslouchejte hudbu. Cokoli, co vám dobije baterky a přeladí mysl. 

5. POTKÁVAT SE S DALŠÍMI MAMINKAMI STEJNÉHO NALADĚNÍ

Mně tohle hlavně v začátcích mateřství nesmírně pomáhalo. Potřebujete totiž slyšet, že ostatní řeší podobné věci. Nejste jediná, která se tak cítí. Přerušíte rutinu a izolaci. Vypovídáte se. Uvolníte. Přestanete veškerou pozornost upínat na děti a na to, kdy zase začne řev a uvidíte, že i děti budou klidnější. 

Velmi doporučuji pražské A centrum nebo si najděte mateřské centrum ve vašem okolí (nebo ho založte jako jsem to udělala já s podobně naladěnými ženami).

A na závěr bych poprosila vás, kdo máte ve své rodině, ve svém okolí novopečenou maminku nebo prostě maminku, která toho má nad hlavu a potřebuje pomoct, NASLOUCHEJTE JÍ. 

PTEJTE SE, co by jí nejvíc pomohlo. Jaký druh pomoci by nejvíce ocenila?

Nedávejte jí nevyžádané rady. Neposuzujte jí, neposuzujte její emoce, psychický stav, to, jakým způsobem to (ne)zvládá. 

Místo toho bude mnohem efektivnější poskytnout jí pochopení, soucit a třeba i bezpečnou náruč, kde může pustit všechny emoce.  🧡