Děti nepotřebují slyšet, že to bude dobrý

Práce s mladými slečnami

Tolik mě naplňuje, tolik mě vyhazuje z komfortní zóny, vede mě do hloubky, nutí mě pracovat dál a dál na sobě, zkoumat, kde ještě jsou ty kousíčky, které jsem někde v tom náctiletém období odstrčila nebo kde ještě se bojím důvěřovat jako máma. Protože mám taky jednu doma – 13tiletou.

S čím se svěřují?

Depky

Blbý myšlenky

Úzkosti

Panické ataky

Tlak na dokonalost

Pocity viny

Strach udělat chybu

Marnost – snažím se, učím se a stejně slyším, že to dělám blbě, tak na co se mám snažit dál?

A co my dospělí na to?

„To bude dobrý, jsou horší věci.“

„Já to měla ve tvém věku horší a nikdo se se mnou nebavil.“

„Jsi zdravá a krásná holka, tak si toho važ.“

„Určitě to není tak hrozný, nesmíš to tak prožívat. Všechno je v hlavě.“

„Tak tady jen neseď v pokoji a běž něco dělat.“

„To přejde. Vyspíš se z toho.“

Ruku na srdce, kdo z nás to někdy neměl aspoň na jazyku?

Koho tyhle podobné věty aspoň nenapadají?

Jasně že ano. Protože jsme to samé slýchali taky. K našim trápením se tak přistupovalo a tak opakujeme, co dobře známe. Většinou když o ně máme strach a nevíme, jak jim pomoct.

Když cítíme, že jsme to trápení zažívali také, víme, jak to bolí a za každou cenu se je snažíme z těch pocitů dostat.

Jsou ty věty vždycky špatně? Určitě ne.

Na čem tedy záleží?

1. Jakým tónem a z jakého místa to říkáme.

2. Na tom, zda se naplní EMOCIONÁLNÍ POTŘEBA dítěte. To, po čem volají mezi řádky.

Měli jsme to horší? Kdo to porovná?

Emoce jsou subjektivní prožitek, nelze je nějak srovnávat. Každý jsme jiný, každý máme jinou historii, jinou osobnost, jiné potřeby, jiný náhled na situaci. Srovnávání neřeší emocionální potřeby.

Stále dokola se mi v praxi ukazuje, že naše děti touží po jediném – ABYCHOM JE VNÍMALI.

Jak jsme se v našem světe vzdálili od obyčejného vyslechnutí bez rad, bez zlehčování, bez posuzování, bez řešení v první chvíli, bez utíkání před přirozenými lidskými pocity. Vzdálili jsme se cítění.

Všichni chceme bezpečný PROSTOR, ve kterém se můžeme svěřit.

POTŘEBUJI, ABY MĚ MÁMA SLYŠELA. VNÍMALA, CO JÍ ŘÍKÁM.

CHCI, ABY MI NEŘIKALA V TU CHVÍLI SVOJE PROBLÉMY A NESROVNÁVALA JE S MÝMI.

CHCI, ABY MI NEŘÍKALA, ŽE TO NIC NENÍ.

Co se děje ve tvém těle, když tohle slyšíš?

Mám pocit viny. Mám vztek. Cítím, že jsem jak přítěž. Nechci jí dělat potíže.

Co pak děláš?

Zavírám se, odcházím do pokoje a nechci s našima být. Nechci už jim nic říkat.

Součást puberty? Jasně. Ale to je jen část věci. Zkoumejme dál.

Dokážeme se zastavit ve shonu a mezi odškrtáváním úkolů a jen se podívat našim dětem do očí, přestat přemýšlet o správné odpovědi, rychlém řešení, rychlé úlevě od emocí, začít vnímat svoje vlastní pocity, co se v děje v nás, rodičích, a jen jim otevřít a nabídnout své srdce?

Pokud cítíte, že

– pokaždé, když se vám dítě svěří s trápením nebo se mu něco špatného děje, ve vás roste panika a nejradši byste z toho utekli

– cítíte vztek a nespravedlnost a máte potřebu hledat viníka a rychle to vyřešit,

protože to cinká na nějaký nepříjemný pocit uvnitř vás, pak je potřeba se setkat se svými mladšími já, vzít je do náručí, dát jim to, co nedostali kdysi někdy tenkrát, aby se mohli vrátit do své síly a abyste mohli být skutečnou a otevřenou podporou svému dítěti.