Jak na psychickou krizi našich náctiletých

Denně se setkávám s příběhy rodičů, kteří si už neví rady se svými dětmi, které jsou čím dál víc netečné, rezignované a depresivní. Současná situace je pro všechny čím dál náročnější. Co pro ně můžeme udělat my, rodiče, pedagogové a další pečující osoby?

1. Podporujme, nezachraňujme

Pravidelně pečujte o svou vlastní psychiku a emoční stav. Nikomu nepomůžeme, když budeme sami plni strachu a obav, zejména přirozeně obav o své dítě, o jejich budoucnost, o jejich fyzické i psychické zdraví apod. 

Buďme „tichou podporou“, světlem, ke kterému dítě přijde, protože cítí důvěru, ne zoufalým záchranářem, který jedná ze scénářů své automatické mysli na základě nezpracovaných strachů, snaží se být OK, i když ve skutečnosti vůbec není a své nežádoucí emoce potlačuje. 

Naše děti také potřebují vidět, že umíme ukázat své emoce a svoji zranitelnost a že oboje je naší přirozenou součástí. Potřebují vědět, že v tom nejsou sami. Ne, to jim trauma nezpůsobí! 

Když to uděláme vědomě, uznáme, že se tak cítíme a že jsme i tak v pořádku, dáme i jim svolení, že je v pořádku cítit emoce, že je v pořádku být zranitelný! Je to pro ně mnohem zdravější a úlevnější, než když podvědomě cítí, že něco potlačujeme, něco nehraje a oni neví, co se děje. Dostanou se do ještě většího zmatku a svazujícího strachu. 

Už 10 let slýchám během sezení, jak od dospělých na základě zážitků ze svého dětství, tak přímo od teenagerů: nejhorší je NEMÍT JASNO, nevědět, jak se věci mají, nemít informace. 

Emoce, obavy a strachy na světlo! Otevřeně, jednoduše, úměrně věku dítěte komunikujte. Nic netutlat!

2. Volání o pomoc

Netečnost, ztráta motivace, pláč, sebepoškozování, úvahy o konci života, pocity bezmoci, role oběti „za všechno může xyz“, emoční vydírání od vrstevníků, uzavírání se do sebe…

Je třeba tyto projevy brát vážně A ZÁROVEŇ se na ně dívat s co největším vnitřním klidem jako na symptomy, kterými se naše dítě snaží komunikovat přibližně následující: 

„Halo, mami, tati, já mám v sobě takovou nálož emocí a obav, že už to nezvládám a hledám, jak z toho uniknout. Potřebuji pomoct. Ale nepotřebuju rady, ani tvou paniku a strach o mě. Potřebuji, abys mi naslouchal/a. Jenom naslouchal/a. 

Potřebuji ze sebe vše dostat, možná i slzy, potřebuji se vypovídat, ale bojím se, že to nepochopíš, že tě tím zatížím, že začneš šílet a vyděsíš mě ještě víc. Bojím se, že to zažívám jen já, že možná nejsem normální. Že s tím nejde nic dělat. Stydím se za to všechno, že o tom ani nechci s nikým mluvit. Nechci se ztrapňovat. Jsem na sebe naštvaná/ý. 

Ale zároveň, nevím, co s tím, protože je to hrozně nepříjemný tohle všechno cítit. Taky všechny ty myšlenky, který se mi pořád honí hlavou a nejde mi je zahnat. A hlavně potřebuji tvoji důvěru, že to všechno zvládnu. Potřebuji vědět, že jsem v pohodě, že mi věříš, že mě máš rád/a, i když se na mě zlobíš a hádáme se.“

3. Dovolte dětem ze sebe všechno dostat

Často se stane, že na základě minulých zkušeností nebo rozdílností našich osobností, s námi, rodiči, děti nechtějí mluvit o zranitelných pocitech. Stydí se nebo se bojí, že nás tím ještě víc zatíží (ony cítí, že máme toho všeho taky dost). 

Můžeme být nejvíce respektujícími rodiči a stejně je někdy dobré, když dítě vyslechne jiná osoba. Ta, která s nimi nemá tak těsnou vazbu, nemá společnou minulost. Má třeba osobnost podobnou jako dítě a nebude jednat podvědomě na základě obrovské zodpovědnosti rodiče a strachu o dítě. Může to být kamarádka, teta, příbuzná, starší dospělý sourozenec, bratranec apod. Nebo samozřejmě pak i odborník, který to umí s dětmi, respektuje je a rozumí emoční práci.

Emoce, myšlenky, slova, slzy – vše potřebuje nejdříve ven v bezpečném prostředí druhé osoby. Potřebujeme si vše přiznat, i to, co bychom nikdy neřekli nahlas. Je to léčivé! Uleví se nám. Ze srdce spadne kámen. Teprve pak lze zapojit mozek a věc řešit víc racionálněji. 

Dovolte jim to i vypsat na papír, pokud se hovor nedaří. Psát deník. Vykreslit, vyzpívat, vytančit. Myšlenky se utřídí, emoce se vyčistí, celá přebytečná energie opustí tělo a psychiku.

4. Doporučená literatura

• Lawrence Cohen: Jak zacházet s dětským strachem
• Dan Siegel: Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte
• Brandon Bays: Cesta pro děti
• Vojtěch Černý, Kateřina Grofová: Děti a emoce