Jak naučit batolata dělit se a vycházet s druhými

Každý rodič ví, že učit batole vycházet s druhými není jednoduché. I když chtějí mít radostné a přátelské vztahy s ostatními dětmi, stojí jim v cestě jejich vlastní strachy a přání.

Vezme jim to dítě jejich hračku? Získají ten náklaďák dřív než to druhé dítě? Když to dítě odstrčí z tříkolky, projde mu to?

První krok tedy spočívá v tom pomoci batoleti zvládat své emoce, což je základem mezilidských vztahů. Druhým krokem je pomoci mu vybudovat empatii pro druhé. Třetím krokem je naučit ho vyjadřovat své potřeby a pocity bez toho, aniž by druhé napadal.

Tento soubor dovedností bude mnohem více určovat míru štěstí v životě vašeho dítěte než akademická a finanční úspěšnost, anebo jakékoli další tradičně měřitelné oblasti. Ve skutečnosti bude emoční inteligence, definovaná jako schopnosti zvládat vlastní emoce a dobře vycházet s druhými, rozhodujícím faktorem v životě vašeho dítěte, co se týká akademického a kariérního úspěchu a bude pravděpodobně ještě mnohem důležitější než IQ.

Jak tedy začít učit vaše batole sociálním dovednostem? Nebo alespoň mu zabránit, aby bilo ostatní děti na hřišti?

Empatie. Empatie. Empatie.

Děti, na jejichž pocity dospělí reagují s velkou empatií, si velmi brzy osvojují empatii k druhým a výzkum ukazuje, že empatie vůči druhým lidem je základním kamenem pro úspěšné mezilidské vztahy.

Při skupinovém hraní zůstávejte poblíž.

Mnoho dětí bije ostatní ve chvíli, kdy se cítí přemoženy a nevědí, co jiného dělat. Pokud budete poblíž, můžete mu ukázat, jak se sebe zastat bez toho, aniž by musel druhého uhodit. „Ano, Ryan ti vzal tvůj kyblík…je to pro tebe v pořádku? Ne? Tak můžeš říct „Můj kyblík!“ Když bude vaše dítě vědět, že tam jste pro něj pro případ, že vás bude potřebovat, nenavykne si druhé bít.

Nenuťte batolata dělit se.

Ve skutečnosti to prodlužuje rozvoj dovednosti podělit se. Děti se potřebují o svém vlastnictví věcí ujistit ještě předtím, než se dokáží o něco dělit. Ukažte jim, že se mohou o věci s druhými střídat.

„Teď je řada na Sofii, aby si hrála s kyblíkem. Potom budeš na řadě ty. Pomůžu ti počkat.“

Nechte dítě zvolit, jak dlouho věc bude mít.

Jestliže si dítě bude myslet, že dospělý mu hračku vezme, jakmile sám usoudí, že už uplynula „dost dlouhá doba“, pak mu ukazujete, že se může hračka jednoduše sebrat někomu z rukou a dítě pak většinou začne být ještě více majetnické. Pokud mu dovolíte hrát si s hračkou, jak dlouho bude potřebovat, může si jí do sytosti užít a pak jí s otevřeným srdcem půjčí druhému. Když bude samo rozhodovat o tom, kdy hračku předá, zažije jaké to je někomu něco věnovat a to je začátek štědrosti. Pokud si jedno dítě hraje stále s jednou a tou samou hračkou, můžete buď koupit ještě jednu navíc, pokud je tak populární nebo se mohou děti při každé návštěvě střídat.

Pomozte dítěti s čekáním.

Jestliže se vaše dítě při čekání, až přijdu na řadu, vzteká, je to znamení, že je plné silných pocitů, které potřebuje ventilovat, a právě teď využívá dobré příležitosti. Děti začnou trvat na svém vlastnictví ve snaze udržet se v rovnováze – stejně, jak to dělají i dospělí! Poskytněte empatii: „Je těžké čekat…nejraději by už ten kyblík měl…to zvládneš…pomůžu ti s tím čekáním.“ Zatímco pláče, držte ho v náručí. Uvidíte, že jakmile vám všechny ty spletité pocity „ukáže“, už si možná na hračku, pro kterou plakalo, ani nevzpomene a spokojeně bude pokračovat ve hře s něčím jiným.

Jestliže si děti hračky navzájem vytrhávají z rukou, zasáhněte.

Někdy se stane, že dítě sebere druhému hračku z ruky a dotčenému dítěti je to úplně jedno. Proto chvíli vyčkejte a místo toho pozorujte. Možná hrají nějakou hru. Většinu času není třeba zasáhnout, pokud žádné z dětí není nešťastné. Nicméně, pokud jedno dítě neustále někomu něco bere, pak bude zřejmě potřeba, abyste zasáhli. Často děti berou druhému dítěti cokoli, co mají v rukou, pak to upustí a jdou si pro další hračku, aby zahnaly vlastní nepříjemné pocity. V tom případě s nimi potřebují pomoct.

Seberte veškerou trpělivost, položte ruku na dotyčnou hračku a řekněte: „Ty chceš ten náklaďák?“ Pak se podívejte na dítě, které si s náklaďákem hraje. „Můžeme si ho půjčit?“ Pokud ano, skvělé. Nemusíte být arbitrem férovosti. Pokud ne, řekněte: „Jack si s tím náklaďákem ještě hraje. Dane, může se zeptat Jacka, kdy s ním bude hotový, aby sis ho mohl půjčit. Jacku, můžeš Danovi půjčit ten náklaďák, až si s ním dohraješ? Bezva, děkuji! Dane, pojďme najít něco jiného, s čím si zatím můžeš hrát…chceš si vzít ten sněžný pluh a udělat pro ten náklaďák cestu?“ Možná se v tu chvíli rozpláče, zvlášť pokud před tím hračku sebral, aby zahnal nepříjemné pocity a cítil se lépe. Utěšte ho. Poté se určitě bude cítit lépe a nebude potřebovat hračky nikomu brát.

Učte asertivitě.

Jestliže vaše dítě často nechává druhé děti brát mu hračky a pak vypadá nešťastně, řekněte: „Ty jsi mu ještě tu hračku nechtěla půjčit, viď?“ Můžeš mu říct: „Já si s tím ještě hraju.“

Cvičte to s dítětem doma, zahrajte si na to s plyšáky. Do té doby, než si osvojí potřebné jazykové schopnosti, musíte se být při hře s ostatními jeho „hlasem“ vy.

Místo chválení, že se umí dělit s ostatními, mu pomozte zjistit, co je na tom dobrého.

Výzkum ukazuje, že pokud děti chválíme za dělení se s ostatními, dělají to více, ale pouze pokud se díváme! Když se nedíváme, většinou to dělají méně, protože naše chvála jim pro takové jednání nepřináší žádný důvod kromě onoho momentu naší pozornosti. Místo toho je podpořte, aby se příště rozhodly znovu se podělit tím, že jim ukážete dopad jejich rozhodnutí:

„Podívej se, jak je Michal rád, když je teď na řadě a může si pohrát s tvým vláčkem.“

Zavedete-li pravidlo, že když je dítě na řadě, může si s hračkou hrát tak dlouho, jak potřebuje, mnohem ochotněji se pak hračky vzdá, až si s ní dohraje. Zažijí si, jak příjemné je někomu něco dát. Dovolit dětem mít kontrolu nad střídáním je nejlepším způsobem, jak podpořit dělení se s ostatními a štědrost.

Před návštěvou by měli mít batolata možnost dát stranou své nejoblíbenější hračky…

…pokud nechtějí, aby si s nimi hrál někdo jiný. Využijte tento rituál jako příležitost, abyste vysvětlili, že návštěva si bude přirozeně chtít hrát s jejich hračkami úplně stejně jako když si ono hraje u druhého doma.

Stanovte jasné hranice pro fyzické napadání.

„Můžeš nám říct nebo ukázat, jak moc se zlobíš bez bouchání. Pojď a řekni Henrymu, jak moc se zlobíš. Pomůžu ti. Můžeš zakřičet NE a můžeš zadupat nohama, jak nejvíc chceš. Můžeš zavolat MAMI! a já ti pomůžu.“

Nikdy není příliš brzy na to, abyste děti učili pojmenovávat jejich pocity.

Děti mají nárok na své pocity, které se jednoduše lidským bytostem dostavují, jako naše ruce a nohy. Ale všechny lidské bytosti včetně těch malých jsou zodpovědné za to, co se svýma rukama, nohama a pocity udělají. Práce nás rodičů je učit je techniky sebeřízení bez trestů. Tresty vždy vedou ke zvýšení fyzické agrese u dětí.

Je děsivé, jak ten velký pes štěká, ale na téhle straně plotu jsi v bezpečí a já bych nedopustila, aby ti někdo ublížil. Nemusíš se bát.

Je to frustrující, když se tak moc snažíš postavit tu věž a ona takhle padá. Nedivím se, že máš vztek.

Výjimkou je, když jsou děti v zajetí silných emocí, kdy příliš mnoho slov je může odvést od srdce do hlavy. V podobných momentech jen dítě ujistěte, že je v bezpečí a slova si nechte na později.

A pamatujte, že „nálepkování“ emocí je vždy ve srovnání s empatií druhořadé. Vaším cílem je pomoci dítěti cítit se pochopené, ne analyzované.

Pamatujte, že pod hněvem je vždy nějaké ublížení nebo strach.

Pro to, aby se hněv rozplynul, je vždy efektivnější tyto pocity uznat než pouze hněv pojmenovat, což má za následek to, že hněv ještě více posílíme. „Slyším, že se na Jimmyho moc zlobíš. Přemýšlím, jestli tě ranilo, že si chce teď hrát s někým jiným.“

Je to ještě důležitější v případě, když děti prohlásí „Já ho nenávidím!“, protože nenávist není pocit, ale postoj.

„Hodně se teď na brášku zlobíš, že máš pocit, že už se s ním nechceš nikdy udobřit. To je to, co nenávist znamená. Někdy když jsme hodně, hodně naštvaní, tak to tak cítíme i vůči lidem, které máme rádi. Jsme rodina a vždy věci vyřešíme. Pojď říct bráškovi, jak ti ublížil, když tě shodil z houpačky a jak se kvůli tomu zlobíš.“

Pamatujte, že „souběžná hra“ je u batolat častá.

Nedělejte si starosti, když se zdá, že vaše batole moc nemá „kamarády“ nebo si nehraje s ostatními dětmi. Batolata ještě neví, jak si hrát „společně“ s druhým. Můžete očekávat, že si budou hrát poblíž jeden druhého bez větší interakce. Je to základ pro postupné navazování kontaktu. Vlastně je to způsob, jak většina batolat navazují kontakt.

Co nejdříve začněte dítěti ukazovat, jak si všímat pocitů druhých lidí.

„Podívej na Williama. Pláče. Zdá se mi, že jsi ho ranil.“

„Ta malá holčička se hodně hněvá. Zajímalo by mě proč?“

„Ivanka se zranila. Zajímalo by mě, jestli jí nějak můžeme pomoci cítit se lépe?“

Zůstaňte klidní.

Výzkum ukazuje, že jedna z nejdůležitějších věcí, kterou rodiče mohou udělat, aby děti naučily ovládat své emoce, je sami zůstat klidní. Děti potřebují zažít své rodiče jako „držitele prostoru“, bezpečný přístav v bouři jejich pocitů. Jestli se vám podaří se uklidnit a utěšit vaše dítě, nakonec se naučí utěšit i samo sebe, což představuje první krok v učení sebeovládání.

Pamatujte, že to jsou děti.

Jen proto, že James pokouše svého kamaráda, neznamená, že se stane masovým vrahem. Je důležité netolerovat špatné chování vůči druhého, ale neznamená to nenabídnout pochopení a důvěru, že se to vaše dítě naučí. „Všechny děti se občas rozzlobí na své kamarády. Jak porosteš, bude čím dál jednodušší si připomínat, jak se ovládat, když máš vztek, aby mohl věci dobře vyřešit.“

Děti od vás potřebují slyšet, že nejsou špatné, jen malé.

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.

Original article: Social Intelligence for Toddlers