Jak naučit starší děti zvládat sourozenecké konflikty 

Jak zasahovat do sourozenecké hádky

Maminka připravuje večeři a slyší křik:

Charley: „Jano, ty jsi si hrála s mými kartami Pokemona? Jasně že jo! Všechny jsi je pomíchala!“

Jana: „Nic jsem z tvýma pitomýma kartama neudělala!“

Charley: „Nejsou pitomý, ty jsi pitomá!“

Jana: „Vypadni z mého pokoje!“

Charley: „Ty mi nemáš co rozkazovat!“

Jana: „Tohle je můj pokoj! Jdi pryč!“

Charley: „Zničila jsi mi moje karty! Já ti zničím pokoj!“ (PRÁSK!)

Jana: „Nenávidím tě, Charley! Mami!“

Co by měla maminka udělat?

Maminka: (přemýšlí)

Hmm…měla bych do toho zasahovat? Potřebuji teď uvařit večeři a někdy si to přeci jen dokáží mezi sebou urovnat sami. V tomto případě to zní naléhavě. Možná se teď nabízí dobrá šance ukázat jim lepší způsob, jak to společně řešit.

Vypne plotnu, zhluboka se nadechne a připomene si, že je potřeba zůstat klidná.

Výzkum ukazuje, že to nejdůležitější, co rodiče mohou udělat, aby dětem pomohli s emocemi, je zůstat sami klidní. Děti potřebují, aby jim rodiče poskytli bezpečný „přístav“, když jsou zaplavené bouří pocitů. Pokud dokážeme zůstat klidní a zklidnit i naše děti, nakonec se i ony naučí uklidnit samy sebe. A to je první krok ke zvládnutí vlastních emocí.

Maminka vejde do pokoje Jany a říká: „Slyším nějaký křik. Co se děje?“

Charley: Jana mi rozházela moje karty Pokemona!“

Jana: „Charley mi zbořil moje zoo, které jsem postavila!“

Maminka zná něco lepšího, než snažit se zjistit, kdo začal, kdo koho vyprovokoval nebo kdo koho uhodil první. Nejen že to nikdy nefunguje, ale dělá to z dětí oběti a pachatele. Vždy si připomíná, že má s oběma dětmi zacházet stejně.

Maminka: (empaticky s oběma) „Oba jste teda pěkně naštvaní!“

Jana: „Nenávidím tě, Charley!“

Charley: „Já tě nenávidím víc, Jano!“

Maminka: (zhluboka se nadechne, aby zůstala klidná a nastavuje hranice) „Pravidlo v naší rodině je, že se k sobě chováme laskavě a s respektem. Slyším křik a zraňující slova. Pojďme si všichni sednout. Pojď sem, Charley, sedni si tady vedle mě. Jano, ty tady z druhé strany. A teď se všichni 3x zhluboka nadechneme a budeme si navzájem naslouchat….jeden…dva….tři. Tak a teď chci slyšet, co každého z vás tolik rozčílilo. Jeden po druhém. Naposled začal Charley. Tentokrát je na řadě Jana. Jani, co se stalo?“

Jana: „Charley zbořil moje zoo. Dalo nám to se Sofií takovou práci. Chtěly jsme si s tím zase zítra hrát.“

Maminka: „Charley ti zbořil zoo a to tě hodně naštvalo, že ano? Vidím všude po zemi kostky a zvířátka…Jano, co dál se stalo?“

Jana: „Řekla jsem mu, aby vypadl z mého pokoje a on to neudělal. Máme přece takové pravidlo, ne? Že on musí odejít.“

Maminka: „Chceš, aby Charley odešel z tého pokoje, když mu to řekneš. Ano, to je naše rodinná dohoda, máš pravdu…Charley, můžeš nám říct, co se dělo z tvého pohledu?“

Charley: „Jana pomíchala moje karty Pokemona! Nedovolil jsem jí na ně sahat. Vzala si je z mého pokoje. Taky porušila pravidlo!“

Maminka: „Takže jsi naštvaný na Janu, že šla do tvého pokoje a pomíchala tvoje karty. A ty jsi pak šel do jejího pokoje jí to říct?“

Jane: „Ale on sem přišel a nechtěl odejít a zbořil mi zoo!“

Maminka: „Jeden po druhém. Jano, teď mluví Charley. Za chvíli dostaneš slovo zase ty. Charley?“

Charley: „Jo, zbořil jsem jí ho, ale to proto, že řekla, že jsou moje karty pitomý!“

Maminka: „Takže jestli jsem to pochopila správně, Charley, tebe naštvalo, že Jana přišla do tvého pokoje a hrála si s tvými kartami. Potom řekla, že jsou pitomý a to tě zranilo. Pak ti řekla, ať vypadneš z jejího pokoje. Je to tak?“

Charley: „Jo!“

Maminka: „A měl jsi takový vztek, že jsi jí rozbořil zoo?“

Charley: „Jo!“

Maminka: „Dobře. Děkuji, že jsi nám to řekl. Vidím, že se opravdu hodně snažíš zůstat v klidu, abychom to mohli vyřešit. Jano, tak teď jestli tomu dobře rozumím, hrála jsi si a Charley přišel hodně rozzlobený. Řekla jsi mu, ať jde pryč, je to tak?“

Jana: „Jo.“

Maminka: „A on byl tak naštvaný, že ti zbořil tvoje zoo?“

Jana: „Jo, a teď jsem ještě víc naštvaná! Celý domeček pro slony je zničený.“

Proč toto podstupovat?

1. Obě děti se cítí vyslyšeny.
2. Obě děti dostanou šanci k sebereflexi. Vidí, jak je jejich vlastní reakce ze vzteku dostala do této situace. Učíme se zkušenostmi, ale pouze tehdy, pokud učení jde ruku v ruce se zpětným zamyšlením se nad tím, co se stalo.
3. Obě děti si navzájem vyslechnou příběh ze pohledu toho druhého. To je naučí empatii a něco o motivaci druhých.
4. Obě děti rozvinou sebeovládání. Obě jsou rozčílené, ale sedí tu, prodýchávají svůj vztek a vyjadřují ho slovy. To pomáhá jejich mozku zpracovat emoce namísto vybuchování, a buduje to nervová spojení pro zvládání vzteku do budoucna.

Maminka (pomocí empatie pomáhá každému z dětí uvědomit si, co ten druhý cítil a jak každý přispěl k problému): „Takže tu máme dvě velmi rozzlobené děti. Charley, vidím,jak jsi naštvaný na Janu, protože si hrála s tvými kartami a nechala je rozházené. Jano, teď rozumím, proč jsi ty naštvaná na Charleyho, že ti zbořil zoo. Oba jste nešťastní, že máte zničené věci, ano?“ (Děti přikyvují). „Když jsme nešťastní, tak se často naštveme, že jo? Takže oba dva jste pěkně naštvaní a obviňujete toho druhého, ano?“

„Teď chci, aby si každý z vás představil, jak se asi druhý v té hádce cítil. Jano, jak myslíš, že se Charley cítil, když k tobě přišel do pokoje?“

Jana: „Byl naštvaný.“

Maminka: „Ano…a když s tebou mluvil, cítil se pak lépe?“

Jana: „No…asi ne.“

Charley: „Jo, protože jsi chtěla, abych se cítil ještě hůř!“

Maminka: „Charley, teď mluví Jana a ty a já posloucháme a dýcháme, abychom zůstali klidní…Jano, co myslíš, že se dělo uvnitř Charleyho, když přišel do tvého pokoje?“

Jana: „Řekla jsem, že jsou jeho karty pitomý…a on se naštval ještě víc…a řekla jsem mu, ať jde pryč…a on měl ještě větší vztek…“

Maminka: „Hmm…Myslíš, že jsi bývala mohla udělat něco jiného?“

Jana: „No dobře, vím. Mohla jsem se mu omluvit za to, že jsem si hrála s jeho kartami. Já vím. Ale on si taky hraje s mými věcmi.“

Maminka: „Teď mluvíme o tom, co se stalo před chvílí. Je tu něco, co jsi bývala mohla udělat jinak?“

Jana: „Mohla jsem být laskavější a omluvit se. Nemusela jsem říkat, že jeho karty jsou pitomý.“

Maminka: „Takže myslíš, že kdyby ses bývala omluvila hned jak přišel, nemusel se takhle moc rozčílit?…Charley, kdyby to tak Jana udělala, cítil by ses jinak?“

Charley: „Pořád bych měl vztek, že mi pomíchala ty karty. Ale nezbořil bych jí to zoo.“

Maminka: „Bezva, děkuji, Charley. Jano, slyšela jsi to? Byl rozzlobený, že jsi si hrála s jeho kartami, ale kdyby viděl, že ho posloucháš a snažíš se věci urovnat, lépe by se dařilo se ovládat. Chápeš?“

Jana kývne, že souhlasí.

Maminka: „Takže Charley, jak myslíš, že cítila Jana během vaší hádky? A co bys býval mohl udělat jinak?“

Zde vidíte, kam maminka míří. Následně se zeptá každého z dětí, jestli je tu něco, co mohou pro druhého udělat, aby se smířily. Na závěr se může dokonce i stát, že Charley a Jana spolu znovu postaví zbořené zoo.

Toto samozřejmě nemůžete dělat každý večer. Rodinná večeře se v tuto chvíli dost opozdí. Dobrá zpráva je, že ani nemusíte. Pokud toto uděláte párkrát, děti si začnou vaše učení osvojovat a budete překvapeni, jak si děti (možná ještě s vaší malou podporou) už dobře poradí bez vás. V patnácti letech pak možná budou řešit neshody s vámi takto zdvořile, kdy vyhrávají všichni.

A možná zjistíte, že když tento způsob komunikace zavedete, všichni ve vaší rodině se stanete klidnějšími a budete si lépe naslouchat.

Přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham z AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.