Kam se mohou děti a rodiče obrátit pro externí pomoc?

V poslední době mi do terapie přicházejí opět mladiství 14-18 let. Samy si už u rodičů vyžadují návštěvu u někoho, s kým by si mohli popovídat. To je určitě moc dobře.

Práce s nimi mě nesmírně baví a je velice obohacující. Jdou procesem tak lehce jakoby to byla jejich absolutní přirozenost (prostě už se narodily s jistou dávku vědomí).

A upřímně – leckdy po sezení jen sedím a hluboce integruju vše, co jsem se dozvěděla. Vše, čím „mě provedli.“ Někdy to se mnou pořádně zamává.

Nad to jsem ale také velice nekompromisní v tom, že musí přijít krom dítěte aspoň jeden z rodičů a projít vlastním individuálním terapeutickým procesem.

Proč?

Protože ať se nám to líbí nebo ne, kořen leží v našich rodinných systémech, přesvědčeních, slibech, naučených způsobech myšlení a chování. A většinou to nevzniklo u nás, ani u našich rodičů…

Protože pokud dítě po terapii přijde do stejného „toxického“ prostředí, je pro něj těžké něco změnit.

Protože dítě je spouštěč, ukazatel, posel pro nás, rodiče, že je potřeba nastoupit společnou cestu růstu. Cestu odstraňování nesmyslných, už nesloužících dogmat a přesvědčení. Cestu otevírání se uzdravení, přijímání a pravdě. Je to evoluční proces.

Protože zkušenost je taková, že dítěti se většinou po vlastním sezení uleví a po sezení rodičů se věci začínají SKUTEČNĚ MĚNIT. Obnovuje se komunikace mezi rodičem a dítětem a BLÍZKOST. Celý rodinný systém se začne transformovat (ano, někdy je to turbulentní a bolavé), dotýká se to všech členů.

Emoční záležitosti, vzorce a vzpomínky se prostě nevyřeší na úrovni mysli, racionálním pohledem, vůlí, že si něco řekneme nebo spolu nastavíme.

Je potřeba věci řešit na úrovni SRDCE. A to vyžaduje, abychom se do něj otevřeli. Děti nám v tom právě pomáhají. Upozorňují nás na to, kde něco neproudí, kde něco zadržujeme, kde si něco nedovolujeme, kde je něco nevyřešeného.

Většina dětí, které mi sem přicházejí jsou jak jinak než VYSOCE CITLIVÉ A VYSOCE EMPATICKÉ. A snaží se pomáhat svým vrstevníkům, kamarádům, spolužákům.

Příběhy, které slyším, jsou kolikrát opravdu srdcervoucí.

Děti jsou úžasné, jak si pomáhají a často suplují rodiče. Je znát, že osvěta se děje, jen pak potřebují dělat kroky ke změně. Potřebují někoho, kdo je v tom bude dál podporovat.

Potřebují mít i praktickou možnost, kam se obrátit…slyším, že linky bezpečí jsou nedostupné…“jste třicátí v pořadí“

Dítě chce k psychologovi, ale stydí se/bojí se to vše říct rodiči. Já je bez vědomí rodičů rovněž nemohu vzít.

Zde připojuji pár letáčků od Nevypusť duši:

• www.nevypustdusi.cz – Kde hledat pomoc?
• https://www.ditekrize.cz/pomahame-detem/
• https://www.detstvibeznasili.cz/jsem-dite-nebo-teenager

Připomínám knihu od Brandon Bays – Cesta pro děti, kde jsou na konci dva procesy pro malé a větší děti, které rodič může číst dítěti jako pohádku před spaním nebo s ním skutečně vést laickou terapii. I mladí náctiletí si to mohou číst vzájemně a podpořit se.