Když empatie „nefunguje“

„Právě jsem si přečetla blog dr. Laury o tom, jak máme zůstat v klidu a uznat přání dítěte. Jakmile začal křik a dupání, přestala jsem dělat to, co jsem se právě dělala a sedla jsem si vedle mého tříletého syna. Navázala jsem oční kontakt, vyslechla jeho trápení a nenechala jsem se vytočit jeho křikem. Poté jsem v klidu vysvětlila, že ho slyším. Vím, že sýrové polštářky jsou výtečné a že já je taky miluji, ale že bude muset vydržet půl hodiny do večeře. Chvíli pobrekával, pak se mi na minutku schoulil v náručí, a nato si odešel hrát. Můj manžel mi pogratuloval, jak jsem zůstala klidná. A co bylo to nejlepší? Syn pak byl úplně miloučký po zbytek večera. Páni!“ Aimee

Když začnou rodiče používat jemné vedení, jsou často ohromeni, jak dobře empatie „funguje“ ke zklidnění dítěte. Většina lidí se začne cítit lépe a více spolupracují, jakmile někdo uzná jejich pohled a pocity. Jakmile tedy rodiče překonají strach ze „schvalování“ negativních emocí svého dítěte (empatie neznamená, že souhlasíte), rychle se naučí být vůči dítěti v případě problému empatičtí:

• „Dnes se prostě nic nedaří, viď?“
• „Moc by si tu zmrzlinu teď chtěl, já tě slyším.“
• „Hodně se na mě zlobíš!“

Ve skutečnosti je empatie natolik účinná; zejména proto, že nám umožňuje napojit se na rozčilené dítě a uklidnit ho, že pak velmi překvapí, když „nefunguje.“

Jenže empatie není trikem, jak ovládat druhé. Je to způsob, jak se na dítě napojit a pomoci mu zpracovat emoce. Pokud tedy empatie „nefunguje“, zamyslete se nad tím, zda se skutečně napojujete na dítě a jestli mu opravdu pomáháte s jeho emocemi.

Zde jsou problémy, které od rodičů slyším nejčastěji v souvislosti s „používám“ empatie:

1. „Empatie způsobuje, že moje dítě pláče ještě víc.“

Ano, jakmile uznáme dětské pocity, emoce většinou ještě zesílí. Ale my tyto špatné pocity nevytváříme. Ony tam jednoduše už někde uvnitř jsou. Vzpomeňte si na nějakou situaci, kdy jste v sobě potlačili silné pocity. Možná se vám stalo něco špatného. Snažili jste se ovládat. Pak přišel někdo, s kým se cítíte v bezpečí, on vás objal nebo řekl něco soucitného a vy jste propukli v pláč. Pokud děti cítí silné pocity a vy jim poskytnete empatickou reakci, dostanou se s těmito pocity více do kontaktu. Ale to je dobře. Protože jakmile tyto emoce pocítí, samy vyprchají. Tak fungují emoce.

2. „Empatie nezastavuje záchvat.“

Jakmile je dítě zaplaveno stavem „útok nebo útěk“, slova nepomáhají. Místo pojmenování emocí, dejte najevo bezpečí, aby vám dítě tyto emoce smělo ukázat. Čím méně slov, tím lépe. Stačí jen aby slyšelo vaše pochopení a vědělo, že jste někde poblíž připraveni ho obejmout. Empatie nezastaví záchvat, ale pomůže vašemu dítěti pocity odplavit. To je léčení.

3. „Stále opakuji „Jsi velmi smutný a frustrovaný“, ale on se naštve a říká mi, ať to neříkám.“ Způsob, jakým uznat pocity, záleží na věku dítěte. U vztekajícího se batolete si možná kleknete na jeho úroveň a řeknete „Máš takový vztek!“ Batole se často ujistí: Maminka to nepovažuje za nebezpečí a dokonce má tohle obrovské tsunami, které mě teď zaplavilo, jméno.

Když ale říkáme starším dětem, co cítí, ještě je to víc rozzlobí. Jako většina z nás, nechtějí být analyzovány nebo manipulovány, chtějí vědět, že vidíme věci z jejich pohledu. Představte si, že jste naštvaní a váš partner bude neustále opakovat „Ty jsi tak smutná a frustrovaná!“

Namísto označování emocí zkuste opravdu porozumět a vcítit se do jejich pohledu: „Ajaj, zlato…to není úplně příjemné vidět, jak něco moc chceš a já říkám NE…já slyším, jak moc to chceš…kéž bych mohla říct ANO, ale dnes ne.“

Jak děti porostou, prosté „Ach jo, zlato, mrzí mě, že je to tak těžké“ nebo jen „Hmm…ale ne!…Jejda!“ bude stačit a vaše empatie splní účel.

Když je vaše dítě uprostřed záchvatu, tak mu samozřejmě nemusíte říkat, jak je smutné a naštvané. Jediné, co potřebuje vědět je, že je v bezpečí a že vy jste připraveni ho obejmout, jakmile bude připravené.

4. „Vyjadřuji empatii vůči emocím, ale ona je pak stále rozčilená.“

Empatie pomáhá pochopit věci z pohledu dítěte a znovu se na něj napojit. Někdy to stačí a emoce vyprchají. Častěji ale potřebujeme jít o krok dál a pomoci dětem problém vyřešit.

„Máš vztek, že ti tvoje sestra pořád boří věž. Pojďme najít místo, kde můžeš stavět a kam ona nedosáhne.“

Někdy potřebuje vaši podporu, aby to vyřešilo samo:

„Hodně se zlobíš na svého brášku. Myslím, že potřebuje vědět, jak se cítíš. Pojďme za ním. Já zůstanu s tebou, zatímco mu to budeš říkat.“

A někdy prostě a jednoduše nemůže dostat to, co chce. Vy mu to ale můžete dát prostřednictvím přání:

„Co kdybych ti to napsala tady na tvůj seznam dárků, které si přeješ k narozeninám, abychom na to nezapomněli?“

Někdy ale ani takový způsob splnění přání nestačí a řešení se nenajde. Zklamání je obrovské, anebo spustí nějakou starou křivdu, která tam stále někde číhá a čeká na vyjádření a tehdy pomohou jen slzy. V takovém případě empatie „zafungovala“ tím, že dítě se cítilo natolik v bezpečí, aby vám ukázalo svoje trápení. Tímto způsobem se rozvíjí odolnost. Cítí se s vámi natolik v bezpečí, že si dovolí svoje zklamání naplno cítit a naučí se, že tím nakonec projde a bude zase v pořádku. Pláče? To je DOBŘE.

5. „Říkám „Máš vztek, ale nikoho nebijeme“ a za 10 min uhodí znovu.“

Pokud vás neposlouchá, je to většinou proto, že potřebuje více pomoci s emocemi, než mu dává vaše empatie.

Někdy když používáme slovo „ale“, děti necítí, že jejich pocity jsou uznány. Možná zavnímáte rozdíl, když řeknete „Máš velký vztek, viď? A nikoho nebijeme.“ Někdy také způsobí obrovský rozdíl tón vašeho hlasu. Pouhé papouškování frází k napojení nepomáhá.

Velkým důvodem, proč empatická upozorňování nezabraňují opakovanému bití je, že nemůžete očekávat vyřešení problému „povídáním.“ Děti, které bijí druhé, mají uvnitř uzavřený velký strach. Potřebují, abyste jim poskytli bezpečí a s pochopením nastavili hranice, aby mohli plakat a ukázat vám svůj strach. Jedině tehdy většinou bití přestane.

Ve skutečnosti empatie VŽDY pomáhá znovu se na sebe napojit a zpracovat emoce (někdy to znamená, že se emoce vyvalí proudem, což je nakonec léčivé). Pokud se vám tedy zdá, že empatie „nefunguje“, možná stojí v cestě slova.

Přestaňte hledat ta správná slova. Místo toho si představte sebe jako dítě, které cítí to, co cítí v tom momentě váš syn nebo dcera. Co byste si přáli, aby vaše rodiče teď udělali, když vás milují? A to udělejte.

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.

Original article: When empathy doesn´t „work“