Stanovujete hranice a dítě to ignoruje?

„Slíbila jsem si, že nebudu křičet, ale když se snažím stanovovat hranice, moje dítě mě prostě ignoruje a tak zase skončím u křiku…“      Chris

Pokud se děti cítí pochopeny, většinou jsou ochotny dělat to, co se po nich žádá, i když se jim to nelíbí. Tajemství efektivního stanovování hranic proto spočívá v tom, že to děláte empaticky. Jde o proces ve třech krocích.

• Stanovte hranice.

„Žádné strkání. Strkání bolí.“

• Poskytněte empatii nebo pochopení toho, proč se dítě takto chová.

„Asi chceš, aby se bráška posunul a ty jsi mohl projet tím náklaďákem.“

• Řekněte dítěti co MŮŽE udělat místo strkání.

„Můžeš bráškovi říct Prosím, posuň se!“

Co když ale vyjádříte vaše očekávání a dítě vás ignoruje? Pak je těžké zůstat empatický/á. Tady většina z nás začíná křičet nebo pátráme po nějaké výhrůžce, která přinutí dítě udělat, co si přejeme. Naštěstí je tu lepší způsob:

1. Ujistěte se, že vaše hranice je rozumná.

Někdy když dítě vyslechneme, naučíme se něco důležitého, co nám pomůže naši hranici přehodnotit. Například, pokud vás dítě nechce držet za ruku při přechodu silnice, promluvte s ním. Možná je už připraveno jít přes silnici samo? Možná se už může držet jen vaší tašky místo ruky a tím se může cítit o kousek samostatnější?

2. Jestliže vaše hranice je pro vás zásadní, trvejte na ní.

Pokud dítěti dnes dovolíte koupit v supermarketu sušenku, samozřejmě ji bude vyžadovat i příště. Testování hranic je v jejich popisu práce. Jak jinak by poznaly, kam až skutečně sahají? Pokud to nějak zamlouváte, samozřejmě nepřestane dál tlačit. Jestliže máte o svých hranicích jasno, vaše dítě má právo svobodně se proti nim bouřit, plakat, být z nich smutné a nakonec je přijmout a najít pro všechny lepší řešení.

3. Napojte se.

Nepokoušejte se o udílení pokynů a požadavků z opačného rohu místnosti. Přibližte se. Dotkněte se paže dítěte, okomentujte to, co právě vaše dítě dělá, abyste se na něj napojili a pak stanovte hranice. “ No páni, to tě musí bavit! ….. Bohužel se ale bojím, že se tím něco rozbije, když to budeš v domě házet.“

4. Řekněte to jen jednou.

Pokud se budete neustále opakovat, cvičíte dítě v tom, aby vás ignorovalo dokud nezvýšíte hlas! Jestliže dítě na vaši první výzvu nereaguje, nenapojili jste se na něj a nezískali jste jeho pozornost. Vraťte se k bodu 3 a podívejte se mu do očí. Pamatujte si, že děti se CHTĚJÍ napojit na rodiče, kteří k nim přistupují vřele. Jestliže jste na válečné stezce, každé dítě se zdravým rozumem vám bude klást odpor.

5. Nevzdávejte to a neustupujte.

Pokud to s vaší hranicí myslíte vážně, pak podle toho jednejte (pokud ne, pak řekněte, že vidíte, jak moc to pro dítě znamená a že jste ochotni být flexibilní například dalších 10 minut). Ale pokud jde o důležitou hranici a vy ustoupíte („Dobře, tak si teda tu hru hrajte, ale až se někdo zraní, tak za mnou nechoďte s pláčem!“), vycvičíte dítě, aby ignorovalo vaše požadavky. To pouze způsobí, že stanovení dalších hranic bude o to těžší. Místo toho zachovejte smysl pro humor, přátelsky se mu postavte do cesty a dejte mu najevo, že vaše očekávání nehodláte měnit: „Baf, ty lumpe! Tys mě neslyšel? Řekl jsem, že je to příliš nebezpečná hra, kterou v domě nehrajeme!“

6. Buďte empatičtí.

Uznejte jeho pohled: „Chtěl bys zůstat dlouho vzhůru…slyším tě. Je to těžké si přestat hrát a jít do postele. Vsadím se, že až vyrosteš, budeš si hrát celou noc a každou noc, že ano?“ Vaše dítě možná bude plakat a vztekat se. Musí udělat to, co žádáte, ale SMÍ cítit své pocity. Někdy děti vědí, že máme pravdu, ale stále potřebují, abychom jejich pocity ohledně dané situace chápali.

7. Ovládněte své emoce, abyste mohli zůstat klidní a laskaví.

Odolejte pokušení jakkoli trestat. Laskavé a klidné trvání na hranicích dítěti poskytuje ponaučení. Cokoli dalšího má opačný účinek. Pokud na nich trváte s hněvem, pochopitelně bude dítě odporovat. Děti přijímají a berou za své naše očekávání, pokud zvládáme naše vlastní emoce a podporujeme dítě, aby zvládalo ty jeho. Najděte způsob, jak ho podpořit, aby s vámi spolupracovalo: „Jsi moc zklamaný, že už musíme jít domů. Nestačilo ti moje upozornění před 10ti minutami, je to těžké odejít. Pojďme zkusit najít nějaké řešení, aby to bylo snadnější. Co kdybychom tentokrát už nenazouvali botičky a jen bychom je donesli do auta?“

8. Udržujte silné emocionální pouto a ujistěte se, že dítě ví, že jste na jeho straně.

Jestliže dítě zažije, že mu kazíte štěstí vytvářením despotických nebo nespravedlivých hranic, nebude otevřeno vašim projevům empatie. Když ale vaše dítě zažívá, že jednáte v jeho nejlepším zájmu a, pokud můžete, snažíte se o jeho štěstí, otevře se vaší empatii a ta mu pomůže přijmout vaší hranici za vlastní.

Pak budete mít dítě, které ovládá své vlastní emoce, protože vy ovládáte ty vaše.

Bere vaše očekávání vážně, protože vy je tak berete také.

Cítí se na vás napojeno, i když usměrňujete jeho chování tak, aby CHTĚLO spolupracovat.

A samozřejmě poslouchá, když stanovujete hranice.

A pro vás pak bude jednodušší dodržet váš slib nekřičet.

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.

Original article What if you set a limit and your child ignores it?