Pozastavili jste se někdy nad tím, proč si někteří rodiče udrží smysl pro humor i ve chvílích, kdy se jejich dítě zrovna nechová úplně nejlépe, zatímco jiný rodič začne křičet? Proč se někteří rodiče kritizují a trýzní strachem nebo pochybami, zatímco druzí se prostě dokáží uvolnit a děti si užívat?

Někdy se jedná pouze o míru stresu, který zrovna zažíváme. Všichni víme, že když jsme ve stresu, naše trpělivost se snižuje.

Často jsou to ale naše myšlenky a postoje, kterými situace interpretujeme. Kde jeden rodič zareaguje na nevychovanost dítěte s klidnou důstojností a zájmem o to, proč se to dítě zlobí, druhý vybuchne, protože pokládá vzdor za nebezpečný a věří, že je potřeba ho potlačit.

Ani si takových přesvědčení nevšimneme, protože jsou většinou nevědomá a vytvořili jsme si je v raném dětství. Například:

• Jestliže naši rodiče tvrdě zakročili, jakmile jsme se začali vztekat, možná jsme z toho vyvodili, že zlobit se je nebezpečné. A nyní jakmile se naše dítě rozčílí, dostáváme se do stavu „útěk“ nebo „útok.“ Má to ale jeden háček. V tomto stavu pokládáme naše dítě za nepřítele.
• Když jsme byli mladí a druzí nás neuznávali, možná vyrosteme v dospělé s přesvědčením, že druzí nás nerespektují a to v nás vyvolává zlostné reakce při sebemenší známce odporu, dokonce i od tříletého dítěte.
• Jestliže jsme jako děti došly k závěru, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme, pravděpodobně si na sebe budeme v dospělosti klást nemožně vysoké nároky a trýznit se sebekritikou. A co je nejhorší, perfekcionismus vždy sabotuje bezpodmínečnou lásku, kterou naše děti tolik potřebují a pocítí to vždy, když je nepřijímáme takové, jaké jsou.
• Jestliže jsme byli šikanováni nebo vylučováni z kolektivu, může být pro nás silným spouštěčem, když zjistíme, že má naše dítě problémy s kamarády. Může nám to pak bránit v poskytnutí konstruktivní pomoci.

Máme všichni takové spouštěče?

Naprosto všichni, ledaže jsme na sobě udělali spoustu práce. Nehledě na to, jak moc milující a vnímaví naši rodiče byli, většina z nás si na základě zážitků z dětství vyvodila závěry, které nám neslouží. Každý někdy zažil něco, co bylo pro nás zdrcující. A protože to bylo tak náročné, náš mozek to nebyl schopen zpracovat způsobem, kterým normálně zážitky zpracováváme – začleněním vzpomínky do nervové sítě s podobnými vzpomínkami. Když během spánku zpracováváme vzpomínky, emoce, pojící se ke vzpomínce, se obyčejně odplaví. Proto když se na to tzv. párkrát vyspíme, už nás to pak zpravidla tolik nerozrušuje.

Ovšem kdykoli je vzpomínka natolik zneklidňující, že jí mozek není schopen zpracovat obvyklým způsobem, vzpomínka se uloží nezpracovaná se všemi emocemi, které jste tehdy cítili. Když pak zažijete něco, co onu událost připomíná (jen v odlišném kontextu), vyvolá to ve vás stejné pocity. Najednou jste zaplaveni přehnaně silnými tělesnými reakcemi. Tyto pocity ve skutečnosti nepochází z aktuálního prožitku. Jsou to pocity pocházející z dříve uložené nezpracované vzpomínky, která byla současným zážitkem vyvolána.

Vaše psychika má k tomuto mechanismu důvod. Jestliže byste jako dítě měli špatný zážitek s hadem, zvyšuje se tím pravděpodobnost přežití později v životě, pokud si budete pamatovat tento zážitek se vším strachem, který jste původně cítili. Možná byly doby, kdy mírná forma PTSD (posttraumatická porucha) nám pomáhala přežít. Ovšem tak moc dobře už to nefunguje ve chvílích, kdy jste zažili ponížení od učitele a nyní se možná třesete pokaždé, když máte promluvit na poradě. A skutečně vám to může stát v cestě, pokud se původní vzpomínky týkají toho, že vás zastrašovali, fyzicky trestali nebo na vás křičeli vaši rodiče. Nemůžete jasně myslet. Buď ztuhnete nebo na někoho vyjedete, ať už verbálně nebo fyzicky.

Většina z nás tedy má nějaké nezpracované emoce z dětství, což jinými slovy znamená, že s sebou vláčíme tyto nezpracované pocity a vzpomínky v pomyslném emocionálním batohu. Tato nevědomá „zavazadla“ se budou během života nevyhnutelně spouštět. Pošle nás to rovnou do našeho podvědomí a to znamená, že budeme dělat a říkat věci, které bychom nikdy neudělali nebo neřekli, pokud bychom byli plně vědomí. A protože jsou to vzpomínky z dětství, naše děti mají záhadnou schopnost je v nás spouštět. 🙂

Můžeme tyto vzpomínky uzdravit? ANO! Jak na to, se dozvíte v článku Jak přestat vláčet starou emocionální zátěž.

---

Srdečně vás zveme na naše přednášky a semináře, kde se budeme tímto tématem zabývat

Dítě v nás

jak emoce z dětství ovlivňují naše současné vztahy s dětmi a co s tím

Přednášky a semináře

---

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.

Original article: Does your own childhood affect your parenting?