Když předškolák uhodí mladšího sourozence

Henry (3 roky) si hraje se Sofií (15 měsíců) a vezme jí hračku. Sofie miluje svého brášku a moc jí tato hra baví, zvlášť když jí vždycky hračku vrátí. Henryho hra ale začíná být drsnější a Sofie si stále pevněji svou hračku drží. Henry jí nakonec hračku vytrhne z ruky. Sofie začne plakat. Henry provinile pronese „Chováš se jako mimino!“, natáhne se a strčí do ní. Sofie kvílí.

Pokud by si táta všiml, že hra začíná být drsnější, mohl by býval zasáhnout mezi obě děti a vstoupit do hry: „Hej, a co já?“ Vezmi hračku někomu, kdo je velký jako ty, co ty na to?….uáááh….Tys mi vzal mou hračku!“ Mohli se všichni nasmát a Henry by dostal příležitost uvolnit v sobě napětí z toho, že musí teď vše ve svém životě „půjčovat“ své sestře a vinu, že si chce brát své věci od ní nazpět. Táta by mohl dokonce vytvořit trochu sourozenecké solidarity tím, že by postavil obě děti do týmu proti sobě.

Prevence je vždy ta nejlepší taktika, když pocity začínají bublat.

Táta je ale člověk a rodič, snažil se zvládnout další tři věci a byl prostě rád za chvíli klidu. Co by měl teď udělat?

Měl by poslat Henryho do svého pokoje?

Existuje lepší způsob, jak zastavit tento typ chování. Většina dětí si neví rady se svými složitými emocemi ohledně nového miminka a s pocity viny. Většinou je to kombinace ochrany a touhy spláchnout mimino do záchodu. Časem si ke svému sourozenci vytvoří vztah, ale zlost často vyplouvá na povrch a hledá, jak by se projevila. Když tlak těchto pocitů dítě donutí vybuchnout a rodiče ho pošlou pryč, jen se utvrdí ve svém závěru, že je špatné, protože svého sourozence nenávidí.

Stráví čas o samotě a to znamená, že pak bude milejší?

Ne. Jako každý člověk i on si řekne, že měl pravdu, rodiče nejednají spravedlivě a všechno bylo o tolik lepší, než se narodil jeho mizerný sourozenec.

Proto posíláním dětí pryč nedocílíme, že sourozence přestane bít.

Více info v sekci Tresty.

Jakýkoli trest způsobí, že se Henry bude cítit hůř a bude se i hůř chovat.

Neznamená to, že nebudeme stanovovat pevné hranice násilnému chování. Nejdřív zvedne Sofii, která pláče. Odolá pokušení vynadat Henrymu.

„Au, to bolelo. Když tě někdo uhodí, bolí to a jsi nešťastná, že?….řekni mi to, Sofi. Sofie chvíli křičí ještě víc jako my všichni, když se cítíme zranění a dostane se nám láskyplné pozornosti. Pak se uklidní a natáhne se po hračce, která zůstala ležet na zemi. Táta jí posadí s hračkou na zem, zhluboka se nadechne pro uklidnění a obrátí se na Henryho.

Táta: „To sestru bolelo, že?“

Henry: „Asi jo, je to ufňukaný mimino!“

Táta se nenechá chytit do pasti. Sedne si na zem k Henrymu a naváže oční kontakt. Zhluboka dýchá a snaží se zůstat klidný a laskavý. Jeho obličej zůstává samozřejmě vážný.

Táta: „Co se stalo, Henry?“

Henry: „Nechtěla mi dát mou hračku!“

Táta: „Slyším, že si z ní byl zoufalý. Ale někoho uhodit bolí. Nenechám tě bít tvou sestru.“ Henry odvrátí zrak. Táta ví, že Henry se snaží potlačit nějaké silné pocity, se kterými potřebuje pomoct. Táta se přesune blíž, jemně k sobě Henryho přivine a naváže oční kontakt.

Táta: „Někdy se HODNĚ zlobíš na svou sestru, že jo?“

Henry se na něj podívá zkoumavě. „Nenávidím jí.“

Táta: „Někdy se na ní zlobíš tak moc, že ti připadá, že jí nenávidíš (snaží se dostat pod jeho zlost k více zranitelnějším pocitů, které zlost způsobují). Vím, že říkáš, že není spravedlivé, že vždycky může spát s námi. Možná ti přijde, že ona vždycky vše dostane a ty ne?“

Henry (křičí): „Já nikdy nic nedostanu! Proč jí musíme vůbec mít?! Už na mě vůbec nemáš čas! Proč jí nemůžeš poslat zpátky? Všechno zkazila!“

Táta: „Stýská se ti po tom, jak to bylo dřív?“

Henry propukne v pláč a schová hlavu u táty. Pláče a pláče. V jednu chvíli se vytrhne z tátova náručí a schová se za pohovkou. Táta jde za ním, zůstává v blízkosti a říká uklidňujícím hlasem:

„Můžeš plakat tak moc,jak potřebuješ. Jsem tady. Jsem tu VŽDYCKY pro tebe, ať se děje, co se děje, mimino nemimino.“

Nesnaží se Henryho „utěšit“, aby přestal plakat. Pomáhá Henrymu cítit se bezpečně natolik, aby mohl pustit všechny nastřádané pocity.

Sofie je nejdřív rozrušená pláčem Henryho, takže táta přejde k nejtěžší části procesu – ujišťuje jí a zároveň se přiklání k Henrymu: „Ano, Sofie. Henry pláče. Je to v pořádku, Sofie. Henry je teď jen moc smutný.

Konečně Henry skončil s pláčem a schoulí se v tátově klíně.

Táta: „Ty víš, že nikoho nemám rád tolik jako tebe, že? Ty jsi jediný Henry, kterého mám a máš jedinečné místo v mém srdíčku. Jsi můj chlapeček a já jsem tvůj táta a vždycky tě budu mít rád, ať se děje cokoliv.“

Henry přikyvuje.

Táta: „Vím, že tě někdy trápí, jestli nemáme rádi Sofii víc. Ale to nikdy nebude pravda. Vždycky mi můžeš říct, když se cítíš odstrčený nebo když se zlobíš. To víš.“

Henry kývne na souhlas.

Táta: „Co s tím boucháním?“

Henry: „Je to špatné.“

Táta: „Bouchání bolí. Lidé se NEBIJÍ. Lidé se mají rádi. Jako tě já nebo maminka máme rádi a objímáme tě. Takže co můžeš dělat místo bouchání tvé sestry, když budeš mít chuť jí uhodit?“

Henry: „Dojít pro tebe?“

Táta: „Ano, to je super nápad. A když budeš mít velký vztek, můžeš se otočit a bouchnout do pohovky?“

Henry: „Asi jo. Já bych moc chtěl ten bouchací pytel, co se svalí na zem.“

Táta: „Jako tvoje sestra?“ Oba se začnou smát.

Táta: „To je skvělý nápad. Můžeme to zvážit. Ale pro teď myslím, že je tady ještě potřeba něco napravit u tvé sestry. Co bys mohl udělat, aby se cítila lépe?“

Henry: „Mohl bych jí obejmout.“

Táta: „To by se jí asi líbilo, když to bude jemné. Souhlasíš?“

Henry: „Jo. Někdy je fajn na to, že je mimino.“

Je nutné, aby se Henry cítil špatně pro to, co udělal?

Ne. On ví, že to bylo špatně, jen už si nemohl pomoct a podlehl tlaku všech těch nenávistných pocitů. Křik, tresty, posílání pryč a studená sprcha by jen způsobilo, že se bude cítit hůř a bude si myslet, že už ho rodiče nemilují.

V tom případě, proč neudělat sestře ze života peklo?

Co dělá táta místo toho?

1. Učí Henryho, že zatímco činy musejí mít hranice – bití bolí a není dovoleno – všechny pocity jsou přijatelné. To je nezbytné pro to, aby se děti naučily ovládat své emoce a chování. Jinak pocity odsunou, mimo vědomou kontrolu, a tyto nevyjádřené pocity potom vyjdou na povrch pomocí nevhodného chování.
2. Pomáhá Henrymu „vyjádřit“ emoce, které ho sžíraly uvnitř a řídily jeho agresivní chování, aby se mohly začít vypařovat. Rozpouští to brnění, které se shromáždilo na Henryho srdci, takže bude mít menší vztek na sestru a bude obecně více spolupracovat.
3. Znovu se s ním sblíží, naváže kontakt, aby Henry vědět, že je ceněný a ne odsunutý.
4. Ujišťuje Henryho, že může svým rodičům říct, jak se cítí a získat pomoc a že není sám ve snaze ovládat sám sebe, aby neublížil své sestře
5. Pomáhá Henrymu vymyslet jiné způsoby, jak zvládnout své pocity v budoucnu (rozvinout mentální „svalovou paměť“). Henry je tomu otevřený, protože z něj nikdo neudělal hrozného člověka a nemusí tak být v obranné pozici
6. Buduje tak Henryho schopnost sebereflexe, která mu pomůže ovládat se v budoucnu
7. Buduje Henryho empatii ke své sestře daleko lépe tím, že vidí, že bití je zraňující a škodlivý způsob interakce s druhým člověkem, než kdyby ho jen jednoduše nazval špatným chováním.
8. Umožňuje Henrymu, aby „spravil“ vztah se svou sestrou
9. Pomáhá Henrymu smát se nad tou situací, což uvolňuje strach a pomáhá Henrymu pochopit, že pocity nejsou permanentní – mohou být vyjádřeny a pak se cítíme lépe.
10. Pomáhá Henrymu projít skrz zlost do emocionálně vstřícnějšího stavu, kde dokáže uznat, že k sestře cítí i dobré pocity.

Henry se učí, že nejde sestru vrátit, ani nemůže být vždy po jeho, nicméně získává něco mnohem lepšího: někoho, kdo ho miluje celého, ať udělá cokoliv. To je to, co postupně formuje jádro neochvějného vnitřního štěstí, které mu umožní zvládnout cokoli mu život přinese, včetně role skvělého staršího brášky.

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.