Otázka, kterou byste dnes měli položit svému dítěti

článek od Michelle Horton, na www.babble.com (doporučený na FB dr. Laurou)

Všichni „slyšíme“ láskyplná slova stejným způsobem. Existuje tolik slov a výrazů jak říci „Mám tě rád.“

Ale každý lásku „cítíme“ jinak.

Nedozvěděli jsme se to od odborníků nebo z vědeckých poznatků. Známe to, neboť jsme lidské bytosti. Z dětství. Z manželství. Všichni víme, jaké to je, když nám někdo řekne „miluji tě“ a pak vzápětí udělá něco velmi neláskyplného. Ať už je to rodič, partner nebo kamarád. Co pro nás znamená víc? (Co znamená víc pro naše děti?)

Láska není jen slovo. Je to čin.

Jen někdy nevíme, JAK potřebují být lidé, které milujeme, milováni. Toto jsem se opět naučila jen tím, že žiji a vnímám. Jsem si jistá, že vy také. Víme, jaké to je, když se nás někdo snaží milovat, ale ten vzkaz se vytratí ve spletitých uličkách podmínek. Druzí pravděpodobně cítí lásku v jejich srdci, v mysli, ale pokud není otevřeně vyjádřena – pokud jí my sami necítíme – je to pak láska?

Možná si myslíme, že „láska“ je poskytování řešení nebo pomoc. Myslíme si, že láska je oponování a opravování – tvrdá láska je opravdová láska. Myslíme si, že láska je, když kupujeme drahé dárky. Možná pro někoho ano, ale nestojí za to zeptat se?

Jestliže nebudeme druhého milovat způsobem, kterým pocítí naši lásku, k čemu to pak je?

Jak mohu pomoci, aby ses cítil milován?

Čtu tuto otázku v jedné knize o vztazích jejíž autorem je manželský poradce a náhle mi přišla na mysl myšlenka. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se vám otevře zcela nová perspektiva jako když objektiv zaostří a vy vidíte ten samý obrázek mnohem jasnější.

Vzala jsem si tuto otázku s sebou do letadla, kde vyvstala tím nejméně očekávaným způsobem.

„Takhle se tedy milovaný necítím,“ prohlásil můj obzvlášť bystrý 6ti-letý syn k mému muži přímo před odletem. Jeho drobné paže volně zkřížené v klíně, poraženecky svěšená ramena. Chtěl tátovu pozornost, ale stále nás něco rušilo, bezpečnostní pokyny a obrovská zavazadla přenášená přes naše hlavyVzala jsem svého syna za ruku a počkala, až vzlétneme.

Když se letadlo (a naše emoce) stabilizovaly, vrátila jsem se k tomu, co řekl. Líbilo se mi, jak to pojmenoval, jak vyjádřil, co cítí a jak upřímně to přiznal.

„Takže kdy se cítíš milovaný? Co může maminka a tatínek udělat, abys cítil naši lásku?“

Jeho oči se usmály a hlavu si opřel zpět o modré vinylové sedadlo. Kola se začala točit a já významně na manžela pozvedla obočí s výrazem „tak tady to máme.“

„Když se mnou hraješ videohry.“

Byla to jeho první odpověď a já hned pochopila proč. Měla jsem ze začátku k videohrám velký odpor, nespravedlivě jsem je démonizovala na základě předpojatých názorů a přístupu typu „Změkne ti tím mozek!“, a on to cítil. To bylo před tím, než jsem si uvědomila, jak je šťastný, když je hraje s kamarády a jaké schopnosti si tím vybudoval. Ani teď videohry nemusím. Nudí mě a on to ví. To, že se cítí milován, když s ním hraji, je tedy více o tom, že mu projevím zájem o něco, co zajímá JEHO, i když já to nemusím. Jde o to přidat se k JEHO zálibě a dívat se, jak září při něčem, na co je pyšný.

„Když mě překvapíš mým oblíbeným jídlem.“ (přeloženo: Když si mě všímáš a myslíš na mě.)

Dále vychrlil následující seznam.

„Když mě držíš za ruku.“

„Když se opravdu zasměješ něčemu, co jsem řekl, a není to falešný smích.“

„Když si ke mně večer lehneš.“

„Když přestaneš mýt nádobí a hraješ si se mnou.“

„Když se na mě usměješ.“

„Když se na mě díváš.“

„Když se zajímáš o můj obrázek ze školy.“

„Když mě obejmeš, když jsem smutný.“

„Když si se mnou dáš závod ke dveřím.“

„Když nekřičíš.“

Jedna prostá otázka a z ničeho nic, bum, zírali jsme na jeho tlukoucí srdce.

Cítí se milován, když mu věnujeme pozornost, nasloucháme, vidíme ho takového, jaký je a co se mu líbí. Cítí se milován, když přestaneme plnit naše úkoly a dáme mu před nimi přednost, i kdyby na pár minut. Když se zastavíme a podíváme se, věnujeme mu úsměv, smějeme se. Když jsme laskaví. Když jsme tady. A ačkoli to nezmínil, myslím, že se cítil milován, když jsme mu položili onu otázku a skutečně naslouchali jeho odpovědím.

Jedna prostá otázka.

Jak na ní odpoví vaše děti?

Michelle Horton,  www.earlymama.com

Tento článek přeložila Linda Malenovská. Zkráceno. Zdroj: FB Aha parenting